Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 31: Očistec

Další dva dny prakticky jen proležela v posteli, pokoušela se spát a uzdravovat se ze zranění. Odmítl ji nechat u svatého Munga a tak na Malfoyovo panství několikrát za den přicházeli nejlepší lékouzelníci aby ji dali do pořádku.

Téměř se od ní nehnul. Buď seděl u stolu a snažil se soustředit aspoň trochu na práci. Nebo ležel vedle ní, aby ji chytil do náruče a ubezpečil ji o své přítomnosti kdykoli se s křikem probudila. Sám si taky potřeboval odpočinout. Druhou noc jim už oběma podal po doušku bezesného spánku, protože museli načerpat síly.

Třetí den dorazila návštěva.

„Jak na tom je?" zeptala se čarodějka s bujnými nepoddajnými vlasy.

„Fyzicky bude v pořádku. Jen ta rána na stehně se hůř hojí. Nevíme, co na ni použili. Asi nějaká nová kletba. Ovšem i s tím by si měli léčitelé poradit. Rozhodně už je tam pozitivní progres. Sice možná bude pořád trochu kulhat. Ale na tom nezáleží. Hlavně, že je naživu."

„A jinak?"

„Je vyčerpaná. Spíš psychicky. Snažím se ji přimět hodně spát. Ale budí ji noční můry. Když je vzhůru, buď pláče, nebo je zamlklá a kouká do prázdna. To může trvat dlouho. Viděl jsem to, když jsem po válce..." Odmlčel se a čarodějka si skousla spodní ret.

„Dostane se z toho, neboj. Je celá matka. Silná a houževnatá. Což mi připomíná, že ta by mě moc nepochválila za to, jak jsem nechala její dceru dopadnout."

„A její dcera by tě nepochválila za to, že ji přirovnáváš k matce," ušklíbl se jedním koutkem.

„Ale ano, jinak věřím, že ona se z toho dostane i díky té zděděné houževnatosti. Jen si nemyslím, že by se měla vracet ke své práci. Sice jsem jí sliboval, že ji v ní budu podporovat. Jenže to, co kvůli ní v posledních měsících vytrpěla, by poslalo ke dnu každého. A tohle už bylo vážně přes čáru."

„O tom my dva nerozhodujeme, Malfoyi." „Já vím. Ale pokud budu mít příležitost, budu se ji snažit přesvědčit, aby se na to vykašlala. Postarám se o ni. Chci, aby byla v bezpečí. Na tak mladý život si toho užila už dost."

„Však jsme byli dokonce o něco mladší. A taky jsme toho prožili až nad hlavu."

„Právě. A proto chci, aby ona už nemusela." ¨

Ministryně přikývla hlavou. „Často je horší vidět trpět druhé, než trpět sám, že? Pustíš mě za ní?"

Otevřel jí dveře a galantně jí pokynul, aby vešla.

Dívku, která jí až na tmavé vlasy tolik připomínala její někdejší mentorku, jež ji podporovala v jejích začátcích na ministerstvu, seděla na posteli. Byla bledá a působila unaveně. Na pažích i obličeji měla již sotva znatelné stopy po šrámech a podlitinách. Léčitelé očividně odváděli dobrou práci.

Když zahlédla návštěvu mezi dveřmi, vykulila své velké modré oči a rychle mávla hůlkou, aby se dala trochu do pucu, což přimělo druhou ženu k úsměvu.

„Mohu dál?" optala se a Annabelle přikývla.

Hermiona Grangerová se posadila na kraj pelesti a všimla si, že její bývalý spolužák se usadil z druhé strany do postele vedle dcery Lery Macmillanové, ochranitelsky ji objal kolem ramen, uchopil její ruku ve své dlani a s naprostou přirozeností ji políbil do vlasů.

Vlastně úplně nevěděla, co si o tom má myslet. Přeci jen, ji si pamatovala před dvaceti lety jako malé děvčátko. A jeho jako pěkného mizeru. Na druhou stranu věděla, jak moc se změnil. A když viděla, jak se výraz její tváře v jeho objetí uvolnil a jak láskyplně on na ni zahlíží, řekla si, že jim to prostě bude přát.