Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 22: Výčitky

„Dnes budeme u mě, nebo u tebe?" zašeptal jí do ucha a věnoval jí významný pohled, když jejich nový kolega Hamilton na chvíli zmizel z kanceláře.

„Promiň, zlato," pohladila ho po tváři s omluvným výrazem, „ale dnes už jsem domluvená s Evangeline a pár dalšími kamarády. Vyrážíme po dlouhé době ven."

Zachmuřil se. „Jací další kamarádi?"

„Jezábel, Betty, Dora, Chris,..."

„Kdo je Chris?"

„Christine. A ano, pokud to z nějakého důvodu potřebuješ vědět, tak tam budou i Joe, Sam a Paul. Všechno spolužáci ze školy, případně jejich partnerky a partneři." Políbila ho rychle smířlivě na zamračenou tvář. „Nežárli, bubáku."

Zbytek dne s ním bylo těžké pořízení, protože ho mrzutá nálada neopouštěla. Hamilton, jakožto vyhlášený šťoural a zdroj problémů ve vztazích na pracovišti, samozřejmě neměl na práci nic lepšího, než si do něj ještě párkrát za ten jeho přístup rýpnout a utrousit několik jedovatých poznámek. Dostali ho sem snad za trest. Alespoň soudě dle škodolibých výrazů jeho předchozích kolegů, kteří se ho s velkou chutí zbavili.

Annabelle si tak dost oddychla, když konečně vypadl. Mrkla na hodiny, popadla kabelku a zvedla se taky. Projela Tomovi prsty skrz vlasy.

„Nebuď tak načuřený, brouku, nesluší ti to. Nevím, že máš potřebu si kazit den takovou blbostí. Budu nejslušnější holka ze všech. Slibuju."

Povzdychl si, dal jí rychlou pusu a s trochu neupřímným podtónem jí popřál, aby si užila večer.

***

Balancovala v předsíni na jedné noze, zatímco se pokoušela rozepnout pásek boty na noze druhé. Nadávala u toho jako dlaždičoun. Ztratila rovnováhu a narazila ramenem do zdi, což vyvolalo další salvu sprostých slov.

„No ty ses teda zřídila. Prej nejslušnější holka," ozval se naštvaný hlas.

„Do prdele Tome, co tady děláš?" vyjekla a trhla sebou, protože ho u sebe doma vážně neočekávala.

„Čekám, až se moje krásná, spořádaná holka vrátí z tahu s kamarády. Akorát jsem nepředpokládal, že dorazí v takovém stavu."

„Na moji obranu, měla jsem za celý večer jen dvě piva. Chtěla bych vidět tebe, jak by sis zouval lodičky s deseticentimetrovým jehlovým podpatkem a udržel při tom perfektní balanc," ohradila se.

„Máš nosit rozumné boty a ne se předvádět na takových štaflích. Čert ví, kvůli komu se musíš tak parádit. Pro kamarádky asi sotva," mrmlal dál.

Konečně sundala naštvaně i druhý střevíc a jak ho tak potěžkávala v ruce, moment přemýšlela, jestli ho s ním nepraštit.

„Thomasi Avery, přestaň být laskavě takový protivný, žárlivý bručoun. Tohle mě nebaví. Myslím, že jsme si to už vysvětlili, ne? Udělal bys mnohem líp, kdybys taky vyrazil s klukama na pivo a nechal mě trochu dýchat."

„Tak to bych fakt rád, kotě. Problém bude v tom, že mí kolegové, se kterými jsem býval zvyklý si vyrazit, jsou oba mrtví. Akorát je hned nevyměním za jiné," pronesl ledově. „Dobrou noc," otočil se k ní pak zády a beze slova začal stoupat po schodech.

Annabelle chvíli stála jako zařezaná a rozdýchávala to.

„Myslíš si, že mně snad nechybí?!" zařvala pak na něho.

Sesunula se podél zdi do sedu, mrštila botou vztekle o protější stěnu a objala si kolena. Zatraceně, po Urmovi se jí stýskalo každý jediný den. Postrádala jeho hurónský smích. Jeho smysl pro humor. To, jak spolu blbli. Jak si vyměňovali názory. Jak se jeden za druhého prali.