Jeongin-kluk po autonehodě zapomněl a ztratil spoustu vzpomínek a lidí. Podaří se Hyunjinovi opět nějakým způsobem vrátit vzpomínky a tak i pocity k němu?
"Miluji tě, ale ty si mě ani nepamatuješ" ~Hyunjin
"Innie vydrž, všechno bude dobré. Já se o...
Ráno mě tentokrát nevzbudil ten otravný budík, ale já sám. Tu kulatou krabičku bych nejraději hodil z okna. Po dlouhém přemlouváním sám sebe jsem vstal. Kouknul jsem se na mobil kolik je, všiml jsem si ještě oznámení z instáče, ale to bude jen stěžující si Minho. Proto jsem to nijak neřešil. Uvědomil jsem si že je teprve 5 hodin ráno a že jsem ještě mohl poklidně spát. Najednou mi někdo zaklepal na pokoj a vstoupil. "Ahoj zlatíčko, já ti jen chci oznámit, že s mamkou už budeme vyrážet díky za včerejšk a měj se" řekl táta co právě nakukoval do pokoje. "Jasně, taky se mějte a určitě se ještě někdy stavte" řekl jsem rozespalím hlasem. "Už tě nebudu rušit, dobrou, teda pokud ještě usneš" "jasně, díky, ahoj" táta zavřel dveře od mého pokoje pak bylo slyšet jen otevírání domovních dveří a poté jemné zavření. Znova jsem se uvelebil a upadl do říše snů. Ten křáp jeden pitomej, je sedm hodin ráno, divím se, že jsem po tom vzbuzení v pět ještě usnul, ale jsem za to rád. Vypl jsem budík zvedl se a šel se převléknout. Vzal jsem si na sebe černé tričko s potiskem a džíny.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zalezl jsem do koupelny a spáchal menší hygienu. Pak jsem se vydal do kuchyně udělal si menší snídani a najedl se. Ještě jsem zaběhl do pokoje pro batoh do školy. Popadl mobil, sluchátka a klíče od baráku. Vylezl jsem z baráku a zamkl dveře. Nikdy jsem nepochopil proč mi rodiče pořídili takhle velikánský barák. Dlouho jsem si na něj zvykal. Dokonce mám i menší taneční sál. Miluji tanec takže se to i hodí. Se sluchátky v uších jsem se vydal do školy. Cestou jsem nabral Minha. Je s ním prdel. Mám ho fakt rád. Taky miluje tanec, takže si hodně rozumíme. Po naší debatě o tom jestli jsou lepší černé nebo bílé ponožky když jdeš na průzkum kombajnů jsem se Minha zeptal "A vůbec už jsi napsal tomu tvému Jisungovi jak jsi mi slíbil?". Minho vypadal jako by právě vypustil duši, nic neříkal jen čuměl před sebe. "Podle tvého chování hádám že ne😐, je to pravda, že?" Optal jsem se ho. "Jo, ještě jsem mu nenapsal, neměl jsem čas. Vždyť jsi mi neřekl kdy mu mám napsat 😅" odpověděl mi "Ale no tak kámo, vždyť na něj máš crush už od té doby co nastoupil na naší školu" stále jsem tomu nerozuměl. Vždyť já to taky zvládl, Jeonginovi jsem napsal tak proč to on nedokáže. "Jo dneska mu napíšu, neboj, nebo se alespoň pokusím 😅" Takže zase nic neudělá "Minhoooo, já jsem Jeonginovi taky napsal, vždyť to jsou nejlepší kámoši, chodí spolu do třídy, tak se asi budou chovat podobně. Vždyť Jeongin mi i napsal jestli se se mnou chce kamarádit. A kurva. Já mu neodepsal a teď nemám data takže mu ani neodepíšu. Tak teď jsem to posral Minho 🤦😭" To je špatné, já na to úplně zapoměl jak u mě byli ti rodiče, ach bože co jsem to udělal. Doma si všechny ty zprávy přečtu a odepíšu mu. Teď by mě to jenom rozptylovalo. "A pak kdo je tu kokot" řekl Minho, vím, že to nemyslí zle. "Hold jsme totální kokoti oba dva" "takhle jsem to nemyslel, ale hold to tak bude. Jenže teď si musíme trochu pospíšit, protože škola začíná za deset minut a my jsme celkem daleko od ní" Ježiši já zapomněl na školu jsme se tu nějak moc zakecali. Začal jsem sprintovat ke škole doufám, že to stihneme. " Co ti je, počkej na mě?!" "No tak poběž, škola nepočká 😕" řekl jsem a začal jsem znova utíkat.
______________________________________
Ahojte, kapitola o ničem chápu, ale nějak jsem to sem dostat musela. Doufám že se máte dobře, zatím se mějte a papaa, miluji vás
