"I love you but you don't even remember me" HyunIn

15 ⏮️

Hyunjin pov:

Seděli jsme spolu s Jeonginem na gauči v mém obýváku. Chtěl mi něco říct, ale nějak se to z něj nedostalo tak jsme se šli koukat na film. Stále nemůžu uvěřit, že tu právě se mnou je můj dlouholetý crush. Mrzí mě to co jsem mu tehdá udělal, ale neměl jsem na výběr.

Flashback

Byl konec školního roku, právě odcházím ze své dlouhověké základky. Bylo to tu super. Zítra konečně řeknu Jeonginovi co k němu cítím. Nemůžu mu to říct dneska, protože to chci udělat romantické. Úplně nevím co udělám aby to rodiče neviděli, jsou proti tomu, že jsem gay. Je smutné, že mě v tom nepodpoří, ale už to ten tří denní poučování a seřvávání za to, že si domů přivedu slečnu, ale chlapce, nechci opakovat . Bylo to velice nepříjemné a zdlouhavé období, ale to už je za námi.
Zrovna jsem přišel k rodičům domů. Neboli k nám domů. "Ahoj zlatíčko, tak jak bylo ve škole, poslední den, že?" Pozdravila a zároveň se mě zeptala mamka hned co jsem vkročil do dveří. "Ahoj. Jo dobrý, kamarádi i učitelé byly v pohodě. Jo a zítra si sem chci vzít Jeongina jo?" Také jsem matku pozdravil, odpověděl a také se jí optal. "Cože, zase ho sem hodláš tahat, už toho mám dost nestačilo ti to minule. Vím, že k tomu mladíkovi chováš city, ale já tohle nestrpím. Ani já, ani táta, tohle takhle necháme. Víš co začneme rovnou teď!!!" Začala na mě ječet ta bestije kterou mám nazývat svou matkou. "Ale mami, prosím já o něj nechci přijít" začal jsem zoufat nevím co mi chce udělat tentokrát. Ale vím, že už to jen zakázání WiFi, nebo chození ven s kámoši nebude. "Mně je jedno jestli chceš nebo ne, s tátou už jsme koupili nový byt. Jo a pocem dej mi svůj mobil, hned!!!" Opět na mě ječela. Nechápu je. Počkat co já se nechci stěhovat. Ani ji nechci dávat svůj mobil?! "Ani náhodou, nedám ti můj mobil, ani se nebudu stěhovat?!" Odpověděl jsem jí. Vážně nechci. Chci být s Jeonginem. I kdyby mě nechtěl, alespoň s ním budu kamarád. Já nikam nechci. "Ale chlapečku, mně je jedno jestli chceš nebo ne. Ihned mi dáš ten mobil nebo to skončí hůř!!" Už jsem na to neměl sílu. Podal jsem ji svůj mobil. Ona se na mě usmála a dodala. "Já věděla, že to nebude tak těžké, že? Jinak tady máš nový telefon s novou simkou. A jdi si zabalit zítra se stěhujeme. Ale to už víš zlatíčko. Tak utíkej šup šup" na tohle nemám. Šel jsem nahoru se sklopenou hlavou. Nemá cenu jim odporovat pak to skončí leda tak hůř. Už Jeongina nikdy neuvidím. Co budu dělat. Začal jsem brečet u toho jsem si začal vše balit. Já nikam nechci. Rozbrečel jsem se na plno. Proč mi to rodiče dělají, řekl jsem si pro sebe. Nemají mě rádi je to jasný. Ale kdybych jim utekl stejně mě najdou mají tu všude kamery. Co budu dělat.
Ráno jsem se vzbudil celý ubrečený. Nikam nechci. Tohle je trest. Za všechno. Nesnáším svoje rodiče, teda pokud se jim dá říkat rodiče. No nic s tím nenadělám nemá to cenu. Pobalil jsem si věci a odnesl si je dolů. Rodiče už seděli u kuchyňského stolu a jedli snídani. "Ahoj broučku. Koukej na to táta udělal snídani. A řekni mu to zlato co jsi ještě udělal." Řekla matka když jsem vkročil do místnosti. "Koupil jsem nám na prázdniny výlet do Japonska, takže si to tam krásně užijeme. Jo a jinak za chvíli vyrážíme. Odnesu ti věci do auta. Zbylé věci odveze stěhovací auto co jsem nám objednal." No super. Nikdy už neuvidím. Jeongina ani Minha nikoho kdo mi byl blízký, protože tito dva blázni se už doslova zblaznili. Ale ne jako normálně oni by potřebovali extra blázinec. Ne jen proto aby se tam vůbec vešli, ale taky proto, že by potřebovali spoustu personálu. Protože na tohle pár pracovníků potřeba nebude.
Po snídani jsem se spolu s rodiči přesunuli do auta a vyjeli jsme k našemu novému bydlišti. Tohle je noční můra.
Dojeli jsme na místo ani nevím kde jsme. Tohle je špatné hodně špatné. No nic nějak to přežiju, co mi také zbývá že?
Pohled třetí osoby
U Hyunjinova bývalého domu. Jeongin právě mířil za svým velmi dobrým kamarádem. Měli tam dneska sraz. Chtěl mu zdělit větu co v sobě držel už tak dlouho. Vždyť byly kamarádi už dlouho. Jisung jeho taky nejlepší kamarád mu radil ať to udělá poslední den školy, ale to Jeongin neměl čas a bál se, že starší ho mít taky nebude.
Už byl jen pár začátek od domu jeho kamaráda. Párkrát zahl. Domek mu byl už na očích. Rozběhl se němu s pocitem, že už ho nic nezastaví a staršímu konečně vyzná svoje city. Chlapec doběhl k domku a začal zvonit. Nikdo mu neotevřel tak zavolal staršímu zda nejsou třeba na nějakém výletě, že by počkal. Starší mu to však nezvedl. Mladší čekal, čekal a čekal. Už bylo 8 hodin večer kdy čekání vzdal. Plakal hodně nahlas. Tohle mu ublížilo natolik, že se z toho bude dlouho vzpamatovávat. Stále však věřil, že třeba jel jen k babičce a, že se mu pak ozve. Neozval. Ani další měsíce. Jeongin čekání vzdal. A mezitím Hyunjin se sám proklínal, že neutekl dřív než bylo pozdě.

Konec flashbacku.

______________________________________

AHOJTEE květinky a květáčkové. Dneska nová kapitolka. Opět je to vlastně jen flashback. Doufám, že se líbí. Mockrát vám děkuji za 80+ přečtení. Moc si toho vážím. Samozřejmě děkuji i za všechny hlasy, v podobě hvězdiček. Moc si toho cením. Jinak se mějte a u další kapitoly ❤️

Vaše Rin 🤍