"I love you but you don't even remember me" HyunIn

14⏮️

Hyunjin pov:

Ten malý chudáček přede mnou začal koktat a začaly se mu do očí drát slzy. Bylo mi líto toho co se děje, ale zároveň jsem nechápal CO SE DĚJE. Vždyť jsem mu neřekl nic špatně, nebo snad jo? Já nevím. Sakra určitě jsem něco zkazil. "Innie, počkej řekl jsem něco špatně, nebo jsem udělal něco špatně." Slzy, co mu dřív v očí drhly, se mu už kutálely po tvářích. Je u mě teprve asi hodinu a už mi tu pláče lištička moje. Ach já jsem takový kretén.

Jeongin pov:

Innie? Jak? vždyť tak mi říkají jen kamarádi, neboli jen Jisung a mamka. Ještě jeden kdo mi tak říkal byl onen kluk. Jediný na co si o něm vzpomenu je to, že byl můj kamarád a možná i něco víc, ale to už si nepamatuji. Byl milí a také krásný, ale jeho vzhled si nepamatuji. Že by to byl on. Onen kamarád. Ne to je kravina. To ne nemožné. "J-já se v-vám mo-oc omlou-vam" bylo jediný co jsem ze sebe dostal pod návalem vzlyků. Jen ta vzpomínka na ten okamžik mě mučí.

flashback

Bylo ráno a zrovna mě přišla vzbudit mamka. Za měsíc začíná škola. Měl bych jít na intr, ale mně se tam nechce tam mě chtějí vzít do jejich starého baráčku prý to byl jejich první baráček. Žili tam jako zamilovaný pár, do té doby než měli mě to se přestěhovali a tenhle si nechali pro mě až vyrostu. Bude to určitě super hrozně se těším. Nikdy jsem sám nebydlel, ale to je v mém věku běžné. Těším se do školy a to hodně. Hrozně mi chybí Jisung. Jsme kamarádi snad od první třídy. Je super.
"Inniee, no taak vstávej. Už musíme jet, musíš se tam zabydlet a přichystat se do školy." Začala na mě opět naléhat mamaka. "Vždyť už jdu mamiii, jen jsem se chtěl prospat" odpověděl jsem ji. "Spal jsi dost, je deset hodin, musíme se tam ještě dostat." Opět mi mamka dávala důvody proč musím ven. Už jsem to prostě vzdal a zvedl se. "Jsi moje zlatíčko, že? Víš, že tě máme s tátou moc rádi, že jo?" Optala se mě mamka. "Ano, vím, nebojte se. Mám vás také moc rád. Ale teď bych se rád převlékl, můžeš prosím odejít? rád bych se převlékl." Taktéž jsem se mamky optal a zároveň jí odpověděl na její otázku. "Jasně, dole je snídaně a táta ti dal už kufry do auta. Tak papa, neboj už jdu" řekla mi mamka, vřele se usmála a odešla z mého pokoje. Převlékl jsem se a šel přímo do koupelny ze sebe udělat alespoň trochu normálně vypadajícího člověka.
"Dobřé ráno mami a tati" řekl jsem když jsem vstupoval do kuchyně. "Dobré ráno i tobě synku" řekl táta a mamka se na mě pouze usmála.
Po snídani jsme vyrazili k autu, vše bylo připravené už den předem, aby jsme se vzbudili nasnídali a vyrazili. Do auta jsem si dal pouze batoh který jsem ještě v autě neměl. Nasedli jsme a vyjeli.
Jeli jsme asi půl hodiny už jsme tam skoro byly. Vše vypadalo dokonalé. Bohužel nebylo. Každá malá chybka může způsobit ztrátu, smutek a bolest.
Zrovna jsme byly ve velice prudké zatáčce asi 10 minut od mého budoucího baráčku. Viděl jsem v lese srnky a upozornil na ně. To jsem dělat neměl, protože kvůli prudké zatáčce a mě připomínce mě táta dost hnusné odbil. Máma na něj začala řvát, že jsem to nemyslel nijak zle. Stále jsme jeli v dlouhé prudké zatáčce. Táta se s mámou hádali. Já je okřiknul, aby už stichli, že se to nedá poslouchat s bolí mě z nich hlava. Oba se na mě otočili a táta omylem zabočil do lesa kde byl ještě prudší kopec než samotná zatáčka. Řítili jsme se dolů. Auto rozbité pomalu to už ani auto nebylo. Jeli jsme však stále dál. Nedalo se to zastavit. "Moc se vám omlouvám mám vás všechny moc rád. A vždy jsem vás rád měl. Odpusťe mi, musím vám něco říct. Jsem na kluky a ne na holky." Rychle a velice hystericky jsem jim řekl. Máma se na mě i s tátou podívali a usmáli. "Neboj máme tě rádi přes všechno a navíc jsme to věděli." Řekla mi mamka. "Je to tak snyku, i přes to, že se hádáme, všichni tě mám rád. Neboj se budeš nám chybět." Oba se na mě usmáli. Otočili se. A pak byla už jen tma.

Probudil jsem se v neznámém prostředí. Ale podle nábytku a všechno kolem mě bylo bílé. Pípáky, nějaké ty trubičky, kapačky a tyhle věci. Bylo mi špatně hodně špatně.
Přišli ke mě nějací lidé. Začali mě objímat a ječet, že jsem s probudil. Oslovovali mě Innie a synku. Bylo mi to divné vůbec jsem si je nepamatoval. Přišli doktorové a sestřičky. Začali mi sundávat a nandavat různé trubičky a hadičky. Najednou jsem vůbec nevěděl kdo a kde jsem. Proč tu jsou ti lidé a podobně.

Timeskip dva týdny od Innieho probuzení.

"Mami, tati kdo je ten kluk na této fotce?" Optal jsem se svých rodičů. Jsem rád, že to přežili. Už si skoro vše pamatuji jen občas mám výpadky. Rodiče mi řekli, že po nehodě jsem byl asi dva týdny v kómatu. Měl jsem výpadek paměti, takže jsem si vůbec nic ani nikoho nepamatoval. Ale díky tomu, že se mnou byly rodiče i Jisung tak jsem si na ně vzpomněl. Jsem rád, že je mám. Myslím si, že na tohle však už nikdy nezapomenu.

Timeskip jeden měsíc

Myslel jsem si, že tou nehodou to skončilo a že je vše v pořádku. Však nebylo zjistil jsem, že rodiče celou dobu trpěli po nehodě nemocí na kterou po pár týdnech zemřeli oba dva. Byli to krásné dny, krásné poslední dny. Už začala škola a já jsem vůbec nezapadl bez nich je vše mnohem těžší.

Konec flashbacku.

"Mluv se mnou vše bude dobré Innie, ano? Jen se mnou musíš mluvit. Vše je v pořádku. Sice mě neznáš, ale neboj se neublížil bych ti" řekl mi Hyunjin, sedíc vedle mě a uklidňující mě. Řeknu mu to moc ho neznám, ale pocit mám jinej, že ho znám celý život. Věřím mu a on očividně věří mně.

______________________________________

Ahojte květinky a květáčkové ❤️ dneska jsem se rozepsala. Doufám, že se líbí. Sice to nikdo nečte, ale třeba bude. Zatím papa 💞

Každý komentář i hvězdička potěší 🌟

Vaše Rin 🤍