Jeongin-kluk po autonehodě zapomněl a ztratil spoustu vzpomínek a lidí. Podaří se Hyunjinovi opět nějakým způsobem vrátit vzpomínky a tak i pocity k němu?
"Miluji tě, ale ty si mě ani nepamatuješ" ~Hyunjin
"Innie vydrž, všechno bude dobré. Já se o...
Bylo asi 20:21 no a já jsem nemohl usnout. Říkáte si, že je to brzo, že? Ale já se chtěl pořádně prospat. Asi to není pro mě. Začala mě bolet hlava a tak jsem se rozhodl, že se projdu. Radši jsem se kouknul na počasí jestli náhodou nemá pršet. Protože nechci aby se mi stalo to co v pátek. Už z toho, že teď se snažím tomu chlapci vyhýbat. Vím, že se vlastně ani neznáme a ani si už nepamatuji kde bydlí, ale i tak mi je taak mooc povědomý. No jo to se občas stává. Řekl jsem si, dál už jsem nad tím nepřemýšlel. Momentálně už mám na sobě mikinu, mobil v kapse a počasí zkouknuté. Pršet nemá takže si neberu nepromokavé oblečení ani deštník. Potřebuju nutně na vzduch takže jsem co nejrychleji vyběhl z mého baráčku a mířil si to k blízkému lesu, myslím, že tam by nikdo být neměl. Sluchátka jsem si nebral. Že jo když vás bolí hlava kdo by si ještě pouštěl hudbu do uší a způsoboval si tak větší bolest? No já teda ne🙃. Šel jsem pomalu. Nic ani nikdo mě nehnal. To, že je zítra škola mě nezajímalo. Nepotřebuju se o to teď starat, to budou moje starosti do budoucna. Kochal jsem se nádhernou přírodou kolem sebe. Je tu tak krásně. Ještě tu zpívají ptáčci a cvrkají cvrčci. Jsem už dál od mého obydlí za to blíže k lesu. "Je tu tak krásně" řekl jsem si sám pro sebe. Ta příroda a ta atmosféra je neskutečná. Už jsem zapomněl na všechnu bolest a šel jen dál a dál touhle nádhernou krajinou. Na cestu mi svítil měsíc. Právě jsem procházel možná trochu strašidelnější, ale přes to nádhernou cestou lemovanou stromy. Byla to nádherná podívaná.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Říká se, že pokud strávíte s někým takhle nádherný okamžik, neboli úplněk je možné, že vás to spojí do konce života. Je možné, že zde někoho potkám?
______________ Hyunjin pov:
Když jsem vyšel z domu té veverčí zmije, co můj kamarád tak miluje, jsem neváhal a rovnou se vydal na mé oblíbené místo. Je trochu dál od civilizace. Neboli u lesa. Je tam taková krásná loučka, příjemná dřevěná lavička a nádherná atmosféra. Cestou kterou mi prosvicoval měsíc jsem se dostal až k oné lavičce. Na čas jsem se nedíval. Nezáleží mi na škole ani na tom co se má stát. Ano na Innovi mi záleží, ale ten jeho vevrčí kamarád je fakt nesnesitelný. Už jen ty myšlenky na to jak na mě opět zírá tím hnusným pohledem. Proč mě tak nemá rád? Kurva měl jsem na výběr? Já doprdele nemůžu za to, že rodiče se zachovali jako kreténi, že mi vzali mobil a simku, že se společně se mnou odstěhovali hodně daleko od mojí základky až sem. "Vole já za to nemůžu Hane Jisungu" zaječel jsem do dálky. A nebránil proudu mých slz aby se prodraly na povrch. Tady konečně můžu ze sebe dostat tu všechnu bolest shromážděnou za posledních pár dní. Zde konečně můžu být sám sebou. Ano, pravda, s Minhem jsem taky sám sebou, ale tady je to jiný. Můžu ječet, brečet a potichu umírat, krvácet uvnitř sebe, nechat svoje svědomí ničit mojí duši víc jak je. Můžu tu projevit svou bolest, která mě naplňuje. Kterou mi způsobují ostatní. Tu bolest co nedokážu v sobě uzavřít navždy a tu kterou občas musím ze sebe vyplavit slzami. Snažím se zadržovat svoje pocity před okolím, nechci brečet ve škole, nechci brečet před přáteli, nechci brečet před rodiči. Chci ze sebe slzy vyplavit zde. Na tichém místě kde mě nikdo nebude soudit. Nikdo by tu být neměl, tak proč ne. Proč se zde nevyplakat a pak zase odejít s pocitem klidu v duši. 'Doufám, že zde nikdo není.' pomyslel jsem si a dál hlasitě vzlykal.
Taková více depresivní kapitola. Však doufám, že se líbí. <33
