"I love you but you don't even remember me" HyunIn

21😭

Hyunjin pov:

Nevím vůbec kde by mohl být. Je to fakt divný. Co když mi jen nešel otevřít, protože mi nevěří? Nebo prostě chtěl už jenom soukromí. Je možné, že za tu dobu co jsem se s ním nebavil se třeba změnil? Ach jo. Už jen ten pocit, že si vás vaše životní láska nepamatuje je fakt stresující a bolestné. Moje srdce každý den co jsem ho vídal ve škole pukalo. Ani pouhé "ahoj" či "čauky" nic. Ani si mě nevšiml. Byl jsem pro něho vzduch. Jeho nejlepší kamarád Jisung mě nikdy neměl rád, podle mě si mě pamatuje. A to dost dobře. A proto mě asi nesnáší. Jenže mistr Minho ho miluje takže se s ním snaží být. Důležité je, ale to slovo snaží. Ale když tak už se na něco odhodlá tak je to na mě že.. Třeba donést mu pozvánku do kina do skříňky. Ptáte se jestli jsem to udělal. Hovno. Neměl jsem ani možnost. Vyloženě jsem byl u té skříňky, chtěl jsem tak dát ten 'dopis' pro našeho Sungieho, jak říká Minho. Jenže zrovna přicházel. Společně s Jeonginem. No takže jsem neměl možnost, ani potom. Protože, že jo blbá uklízečka mě seřvala za to, že cituji "Milý pane Hwangu ihned mazejte od té skříňky. Narušujete spolužákům soukromí". Fakt píča jedna. Pak byl ještě Minho zklamaný a na ten film šel nakonec se mnou. Super.
No nic asi bych neměl myslet na minulost a řídit se přítomností. Musím najít Jeongina. Což už je trochu komplikovanější. Hledání ho po chodbách ve škole atd. bylo mnohem lehčí, než ho hledat po celém městě. No běžel jsem zpátky ke mně domů. Třeba tam bude nebo mě šel hledat. Možná.
Doběhl jsem k mému baráku není to tolik daleko, ale tahat při tom nákup se špatnou náladou bylo těžší. Teď sice nákup nemám, ale i přes to tu běhám promočený na kost.
V blízku mého baráku nikde nebyl. Tudíž jsem běžel zase zpátky k němu. Procházel jsem všema skulinkama a temnýma uličkama. Napadlo mě mu zavolat. Heh ano mám jeho číslo. Občas mi ten Minho k něčemu fakt je😶. Zavolal jsem mu. Napadlo mě, že ho podle toho můžu někde vystopovat.
Šel jsme dál. Už jsem si myslel, že vše je zbytečné. Najednou jsem však zaslechl tichou hudbu, co zněla jako Innieho vyzvánění. Šel jsem po zvuku. Najednou jsem se nacházel před velkou temnou a celkem strašidelnou uličkou. Z té se však ozýval zvuk vyzvánění mého vyvoleného. Rozešel jsem se do té uličky. Bál jsem se co uvidím. Mé obavy nebyly zbytečné. Uprostřed té ulice ležel na zemi celý od krve, kterou smýval prudký déšť. Do očí se mi nahrnuly slzy. Vipl jsem hovor a rozeběhl jsem se k Inniemu blíž. "I-innie v-vstávej. Innie s-slyšíš mě. I-innie 😭" špatně se mi mluvilo přez ty všechny slzy. To co jsem viděl bylo jako dýka do srdce. Rychle jsem sebral Innieho ze země a rozběhl jsem se k němu domů, protože je to mnohem blíž než ke mě.
Přiběhl jsem k Jeonginovo domu. Z jeho kapsy u mé mikiny jsem se rychle snažil vyndat klíče. Vyndal jsem je a otevřel jsem dveře do jeho bytu. "Všechno bude dobré Innie, jen chvilku počkej postarám se o tebe neboj" stále mi z očí kapaly slzy. Musím se o něho postarat.

______________________________________

Ahojtee
Doufám, že se to dá alespoň trochu číst.
Omlouvám se za všechny pravopisné chyby.
Zatím se mějte a papaaa 💖