Born To Die •Dnf ff•

2. Výprava

Vzbudím se ve tři ráno. Dezorientovaně se vyhoupnu do sedu a rozkoukávám se po tmavé místnosti. Na nočním stolku mi leží mobil. Dojde mi, že jsme se měli domluvit, jak to bude probíhat. Ve zprávách jich na mě čeká hned několik nepřečtených.

Neznámé číslo

15:18

Zamluvil jsem nám hotel

v Bostonu, napiš mi tvoji
adresu a já tě ráno kolem
sedmé ráno vyzvednu ;)

16:21
Hlavně si sbal vše potřebné,
tohle bude jízda! :D

18:35
Jsi tu?

22:42
Halooooo?

Bože. V rychlosti mu napíšu adresu a vydám se do kuchyně pro nějaké jídlo. Nejedl už jsem skoro dva dny. V kuchyni jsem našel pouze nějaké cereálie, které tam leží bůhvíjak dlouho. Z lednice vytáhnu mléko a všechno to lžící zamíchám v misce.

Prosadím se ke stolu a koukám na hodiny, které hlasitě tikají. Vždycky mě to štvalo.

Vůbec si nepřipadám reálně. Jakoby tohle všechno by byl nějaký hloupý sen. Že by nějaká část umírání? Co když se prostě nic z toho nestalo, nic s tím případem, autem, co když je to prostě část umírání? Možná jsem tam vážně došel a skočil. Ne to je blbost, když člověk umírá, tak se mu přece promítá život před očima. A co když to tak není? Nikdo vlastně neví, co se děje, když umíráš. Měl bych se konečně najíst a ne jen tady koukat do zdi a přemýšlet nad tady tímhle. Zítra možná začne nová kapitola mýho života. A možná taky ne. Spíše se přikláním k té druhé možnosti, jelikož mě už opravdu není pomoci.

-

Pak už jsem neusnul. Seděl jsem na posteli a přemýšlel. Ani jsem se nesbalil. Je půl sedmé, venku už svítá. Měl bych něco začít dělat. Vytáhnu ze skříně batoh, do kterého nacházím pár čistého prádla. No...čistého, ale alepsoň to nesmrdí potem jako ostatní, co se tu válí a žadoní po pracím prášku a aviváži. Dále sbalím hřebem a další hygienické potřeby a hlavně notes, kde už teď mám zapsané podrobnosti o případu. Nabíječku s mobilem a všechnu svojí vůli na to, abych strávil s tím člověkem dvě hodiny v autě. A pak dalších mnoho hodin pátráním a vyšetřováním. Měl pravdu, tohle bude jízda, která pro mě bude trýzeň.

Nechci s nim mit nic spo...

6:59
Jsem tady

Jeho dochvilnost mě děsí.

Vyjdu před dveře a zamykám byt. Provedu několik hlubokých nádechů, né kvůli schodům, ale kvůli člověku, kterého bych možná měl přestat tak kriticky soudit. Zas tak hroznej není, jen je moc akční a šťastnej. Nebo alespoň tak působí.

Venku hustě prší a já to tak musím těch pár metrů k jeho autu proběhnout.

Otevřu dveře spolujezdce a nasednu. Do nosu mě praští silná vůně levandule, která je zavěšená na zrcátku. Nejspíš je čerstvá.

„Doufám, že nejseš alergickej" pochechtne se a vyjíždí z ulice. Jeho outfit je plážový - bílé oversize tričko a černé kraťasy. Já tady mrznu v teplácích a mikině a on se chystá na pláž. Počasí a celkově roční období ho nezastaví.

Při nájezdu na dálnici zapne rádio. Autem se tak rozezní prvních pár tónů písně 'The Great Gig In The Sky' od Pink Floyd. Tahle písně mi vždycky brala dech. Vokály zpěvačky jsou zkrátka neuvěřitelné. A tématicky se dost šikla. On tiše řídí a já koukám z okénka a sleduju, jak ty kapky na skle závodí. Náhle je mi znova pět a život je krásnej.

-

Cesta je dlouhá a skoro nezná konce. Za celou tu dobu promluvil pouze pár krát. Konverzace o tom, že trochu v autě zesílí topení nějak extra obstojná nebyla. No možná by byla, kdybych mu neodpověděl pouze na styl 'mhm'. Zkrátka mám pocit, že se mnou tady teď sedí někdo úplně jiný. Jde na něm poznat, že je nervózní. Možná si kvůli mě a mému vyzvídání o jeho zkušenostech, teď přijde neužitečný nebo dokonce bezcenný. Což jsem fakt nechtěl, přeci jen, on na tenhle svět patří víc jak já.

„Slyšel jsem, žes byl u té nehody jako svědek" promluví náhle a mně se zatají dech. Do hajzlu.

Mlčky pokývu hlavou a dále se věnuju svému pozorování okolních aut a tomu, jak moc rychle se jejich kola točí.

„Nechápu, co by mohl někdo jako ty dělat takhle brzo ráno v lese, navíc v takové zimě"

„A já zas nechápu, proč by si někdo jako ty měl do takové zimy brát šortky a krátký tričko" vrátím mu to.

„Tady je topení" zamračí se a uhladí si hrbol šortek na stehnách. Nohy má celkem vypracované.

„Ne ale vážně, přijde mi to šílený. To ses jakože nebál, že umrzneš?" Některý věci se zkrátka nedají pochopit.

„Vyšel jsem si pročistit hlavu a v tom všem mi nedošlo, že je tam taková kosa" odpovím konečně. Podívám se na něj. Za celou tu dobu oči z vozovky ještě nespustil. Ani v momentě, když se mnou mluvil.

„Jsi nervózní?" zeptám se.

„Mám-li bejt upřímnej, trochu. Celkově mě trochu děsí, co vyšetřování přinese. Nestojím o to vidět ty fotky znásilněnejch dětí znova" jeho hlas se třese.

„Máme na starosti krádež, žádný nevinný děti v tom nebudou" řeknu a on se trochu uklidní.

-

Jsme pouze pár milí od Bostonu a sjíždíme z dálnice k benzínce.

„Na, běž zaplatit" poručí a vrazí mi do ruky 15$.

„Kolik galonů?"

„Dva"

Placení na benzínce pro mě bylo a vždycky bude peklo. Většinou tam byla vždycky nepříjemná ženská znavená životem s levnou a smradlavou cigaretou v držce a trousila jednu nadávku za druhou.

„Dobrej" řeknu a podávám mladé slečně, která se s mým popisem absolutně vůbec neztotožňovala, ty peníze.

„Bude to všechno?" ujistí se mile a já se porozhlédnu kolem.

„Jedny černý Camelky"

924 slov