Born To Die •Dnf ff•

28. Polibky

Dream

„Tu krabici polož sem" rodinné oslavy jsou skvělým způsobem, jak se odreagovat.

„Jé ahoj Kelly, tys nám ale vyrostla!" zajásám, když se moje neteř objeví ve dveřích i s mojí sestrou.

„Ahoj strejdo" zazubí se na mě jejími ještě mléčnými zoubky. Ukáže mi její francouzské copy a nové růžové gumáky.

„Třikrát jsem ji to musela předělávat, aby byla tahle princezna s výsledkem nadmíru spokojena" sdělí mi Tami a věnuje mi jedno z těch jejích 'jsem tvoje velká sestra' objetí, při kterých mě vždy malém rozdrtí. Posadí se do kuchyně ke stolu a já jim nachystám sklenice s minerálkou a pro malou se šťávou.

Její manžel z auta táhne spousty dóz s cukrovím a sladkostmi, takže mu s tím pomůžu.

„Tak co nového?" zeptá se Tami a na tváři ji vyraší ten její ďábelskej úšklebek. Naráží na něj. Něco jsem ji o mejch citech k němu řekl a dost mě v tom jako vždycky podporuje. Akorát mě štve, že jsem s ním teď pár dní nějak extra nekomunikoval, věci se seběhli.

„Novej případ" prozradím.

„Neříkej mi, že v tom jsou zas zapletený malý děti" ozve se nervózně Rodger a já zklamaně pokývu hlavou.

„Čtyři holčičky" dodám. Oba se drží za ruce a jejich smutnými pohledy na mě koukají. Asi jsem silně zamilovanej, když mi takovýhle prkotiny připomínají ho? Když včera byl ten liják, hned jsem si vzpomněl na něj. Chtěl jsem mu napsat, ale vybil se mi mobil, a když jsem si ho nabil a zavolal mu, nezvedl mi to. Týden zpátky jsem byl vytíženější než kdy jindy - hned, co jsem se dostal z práce jsem dělal šoféra mámě, pak jsem málem nestihl porod svý sestřenice, vycvičená fenečka labradora Ellie si našla majitele, chytlo mě depresivní počasí, takže jsem jeden den jenom ležel doma v posteli, psychiatr mi bude zjevně měnit prášky na ADHD, protože tamty déle než rok brát nemůžu, z čehož jsem vystresovanej už fakt dlouho, Sap má teď krizi v milostným životě s jeho přítelem, takže jsem mu dělal psychologa a do toho všeho jsem se pokoušel soustředit na ten případ. Pro Kristovi rány, vždyť jsou skoro Vánoce! Kde je ten zaslouženej klid?

-

Pokus 'dost velký číslo' o to se mu dovolat opakovaně nevyšel. Vykašlu se na to, natáhnu na sebe mikinu a už sbíhám schody dolů. Nazuju si boty, z police polapím klíčky od auta a destinace je jasná - jeho byt.

Po pár minutách už zabočuju do jeho ulice. Z dálky zkontroluju, jestli má před domem auto. Má, takže by měl být doma. Zazvoním a čekám.

„Prosím?" ozve se z toho bzučáku, co mě jako malýho vždycky děsil. Většinou se z toho ozval nepříjemnej chrchlavej hlas staré paní, které jsem měl od mámy doručit plato vajec.

„Um čau, tady Clay" představím se. Chvíli je ticho.

„Mohl bych dál? Víš um promluvit si, promiň že jsem s tebou několik dní nepromluvil, chci ti to vysvětlit" vyhrknu všechno na jeden nádech.

„Jo, fajn, pojď" zní ostýchavě. Dveře povolí a já beru schody po dvou, abych u něj byl co nejdříve. Bytovky jsem neměl nikdy nějak extra v oblibě. Ty studený kamenný schody a zábradlí, které bylo často více vyviklané než zuby prvňáčků, mi nikdy scházet nebude.

Dveře do jeho apartmánu jsou otevřené, nikdo však v nich. Vejdu dovnitř, zezuju si boty a rozhlížím se po něm. Je tu vcelku nepořádek. Na chodbě mě ihned překvapí hromada polystyrénových krabiček od jídla. Jeho kabát leží na zemi, boty rozkopnuté přes celou chodbu a je tu mírně chladno.