Born To Die •Dnf ff•

17. Začátky

George

Zpět doma.

Obyčejné převalování se v posteli během úterního rána najednou působí poněkud královsky. Chybělo mi to tu. Je to tu smutné, šedé, nepořádné, osamělé, ale já mám tenhle styl života až moc rád.

„Jenže každého génia skolí melancholie, nebuď jedním z nich.."

Tyhle slova mi plují hlavou od té doby, co je vyslovil. Je to zvláštní, protože je to pravda. Všechen ten smutek, neopětovaná láska, slané slzy, mokré tenisky od deště, tohle ke mně prostě patří. A začíná být hříchem se toho vzdát. Zkrátka mi to tak vyhovuje. Symbióza. Nic jiného v tom není.

Jenže jedna věc tu neplatí, já žádnej génius nejsem.

-

„U radnice se zas chystá další protest, tentokrát se toho zúčastní pořádná vlna matek samoživitelek, Villy s jeho obuškem by teď hodně litoval, kdyby se o tom dozvěděl" prohodí Conrad, který se ke mně připojí uprostřed chodby. Villy byl cápek, kterej dříve dělal měšťáka. Posledně co ale brutálně napadl jednu afroameričanku s obuškem, tak přišel o práci i o svobodu.

„Kdy ho pustěj?" zeptám se. Oba se zastavíme u automatu s kávou.

„Měl tam být půl roku a poté dělat prospěšný práce, ale ten debil tam zmlátil půlku věznice"

„Jojó, starej dobrej Villy" usměju se a srknu si z kelímku.

„Co tamten? Asi to muselo bejt zvláštní dostat někoho na hlídání" zasměje se Conrad.

„No tak, dalo se" usoudím. Podívám se na tu hromadu svalů vychutnávající si svoje latté.

„Co ty a Gába?" rýpnu si a on prokrouží očima.

„Běž do prdele, Davidsone. Nejsme spolu a ani nebudem"

„Dala ti kopačky? To muselo bolet od vrchní inspektorky" propuknu ve smích a on mě švihne přes paži.

„Blbečku" usměje se a rozejde se chodbou.

„Tak ať ti to s Currym vyjde" zahuláká přes celou chodbu a já ho pubertálně pošlu do hajzlu. Vztyčené prostředníčky nikdy nezklamou.

„Co?" tón jeho hlasu narazí do mých ušních bolců a já se můžu hanbou propadnout. Tohle se bude složitě vysvětlovat.

Otočím se k němu čelem a založím si ruce na hrudi.

„Stalkuješ mě?" začnu podrážděně, jenže moje koutky cukají jako o život. Držet smích při pohledu na jeho zmateně rudej obličej je nemožný.

„Čemu se do hajzlu směješ?" svraští obočí a na čele mu vyskočí vrásky.

„Co tady děláš?"

„Hledal jsem tě?"

„Proč?"

„Tenhle víkend budeme s rodinou a dalšími příbuznými kempovat. Poblíž jezera, chatky, ohniště, čistá příroda, víš jak. Napadlo mě, jestli bys nechtěl jet taky,” podívá se na můj výraz, „Budou tam děti, takže žádnej alkohol"

Ještě před odpovědí '„Ne, díky"' se zamyslím. Mohlo by to být fajn. Navíc, nemám, co dělat.

„Fajn, to by šlo" řeknu po chvíli.

„Fajn"

Trapně na sebe koukáme.

„Už musím" zamumlám a rozejdu se chodbou.

-

Proč je kurva najednou tak moc trapný s ním mluvit? Dříve jsem ho mohl poslat do rakve a ani mě to nemrzelo a teď vážím každý druhý slovo.

Začátky dlouhodobého manželství, které bude přetrvávat až do smrti?

Ne, to rozhodně ne. Asi je to nějakej dalších stupeň 'přátelství', kde vám na tom druhém záleží? Nevím, viděl jsem to v televizi. Nemám páru, jak tyhle věci fungují. Moje poslední přátelství s někým skončilo tak, že jsem v želízkách proseděl celou noc na stanici a modlil se, že se najde alespoň jeden důkaz o mojí nevině, o tom, že jsem ty prachy neukradl, takže nemám moc podle čeho soudit. Zkurvenej Ronald.

553 slov