Born To Die •Dnf ff•

10. Jed

George

Rána bývají nejčastější části dne, kdy vám dojde, jak ten obrovitánskej náklad jedu vás tíží, jenže by to nemůžete jen tak zahodit a odejít. Je to ten typ jedu, který vám proudí v žilách, díky kterému vaše srdce stále bije, mozek nařizuje plicím, aby svůj obsah zvětšovaly a zmenšovaly. Je to něco, bez čehož jste nahrání. Bez osobnosti. Jako by celá vaše nějaká osobnost byl jeden velkej jed. Který sice nejde vidět, ale jde cítit. Každý v sobě neseme nějaké množství jedu, jen někdo ho má až příliš. Tihle lidé jsou často společností odsuzování. A kde se vlastně takový jed bere? Z toho, z čehož jsme vznikly. Co nás zplodilo. Rodina. Ať už chcete nebo ne, ten jed každého jednou dopadne a donutí se v něm utopit. Ať člověk chce nebo ne. Cesty můžeš zpustošit, generační trauma přerušit, zdrhat tomu tak dlouho, dokud tě z toho celé tělo nebolí, ale stejně se v tom utopíš. To množství tě zničí. Léčba je potřebná.

Kurva mozku zavři už hubu, můžu alespoň jedno ráno nemít tady tyhle myšlenky?

Všichni vesměs pijem jed z jedný flašky. Což je smutný..

Proto nechci, aby jsme se Dreamem nějak seznamovali, jelikož je mi jasné, že by to množství mýho jedu nezvládl. A na tom není vůbec nic špatného, ba naopak. Jsem rád za lidi, kteří nemusí zas tak moc řešit jejich narcistní geny po jejich rodinných příslušnících.

-

„V devět to začíná, určitě nechceš přijít? Bude tam i Clay" mrkne na mě a já protočím očima. Na žádnej večírek oslavující dopadení dvou mentálně nestabilních jedinců mě nedostane. 

„Ne, Scarlett, už mám jiný plány na večer"

„Pustit si porno a vyhonit si? Noták, bude to zábava!" naléhá. Jenže tyhle večírky jsou vždycky totální propadák. Nic jinýho než bandu sfetlejch idiotů tam člověk nenalezne. A já prostě mezi ně rozhodně nepatřím.

„To vážně musíš bejt ve všem tak odlišnej?" našpulí naštvaně rty. Jo, musím. 

„Co musím udělat, abych tě přesvědčila?" šťouchne mě prstem do hrudi a dále pokračuje v jejích smutných psích kukadlech.

„Mě nepřesvědčíš" řeknu.

„Jó, to mi za ty roky už došlo, Georgi" usměje se a dá mi pusu na líce. S jejími low rised jeans se rozejde chodbou a přitom si trochu poupraví její bílé tílko odhalující celé břicho. Dneska si vzala i svůj piercing do pupíku. Celkově vypadá jak Britney Spears.

Možná bych tam mohl jít, strávit tam pouze max půl hodiny a vypadnout. Jenže co bych tam tu půlhodinu dělal? Pozoroval ostatní do sebe lejt gin s tonicem naráz? Ne o tohle fakt nestojím.

Zarazím svoji kartu do čtečky, abych měl zapsaný čas odchodu, a rozejdu se pryč z práce. Měl bych jít nakoupit.

Po pár minutách už parkuju před Walmartem. Místo k zaparkování jsem hledal celkem dlouho. Proto se už připravuju na to, jak moc náročný bude se s vozíkem prodírat mezi regály a ostatními nakupujícími. A co když tam potkám někoho z práce? Kriste pane, mozku. Chvíli nad tím uvažuju. Teď bych nejraději byl sám a neriskoval otázky typu: 'Přijdeš na tu párty?', protože kámo, ne fakt nepřijdu, co si jako myslíš. Dělám, jako by celý tohle podělaný město bylo vybavený pouze obyvateli z policejní stanice. Možná už je toho na mě až příliš a proto tak moc blbnu. Možná nebude až zas tak moc špatnej nápad se tam ukázat jenom i jako zpropadená kulisa. A mohlo by mi to pomoct pročistit hlavu, protože v tichu to prostě nejde. Ticho je spouštěč. Potřebuju hluk, bordel, křik a opilé polonahé slečny do pozadí. A myslím si, že ten večírek by těchto pár kritérií mohl splňovat. Takže verdikt zní: 'A proč vlastně ne?'.

-

20:34. Natahuju na sebe trochu formálnější ponožky. Přeci jen, tucet štěňátek dalmatinů není nic moc. Jsem krapec nervózní, posledně jsem na podobné akci byl na maturáku. Což už je řadu let zpět. Ve svých skoro 27 letech jsem toho zas tak moc neabsolvoval. Ale kdyby mě teďka někdo jen tak střelil tak alepsoň neumřu jako panic. A to je pro mě výhra. Smutný.

Otočím klíčem v zámku a už asi po stopadesáté zkontroluju, jestli mám mobil, peněženku a doklady. Klíče mám v ruce, ale raději se na ně taky podívám. Nevím, co si můj mozek myslí, třebaže držím v ruce místo klíčů koniklec. Scházím těch až ďábelsky moc schodů a začínám litovat svého rozhodnutí. Tohle BUDE propadák. Ale zpátky do bytu se nevrátím, risk je zisk. Snad.

-

Večírek se pořádá u někoho z těch lidí, co když už se má mluvit o nějakém případu s médii, tak oni jsou jako hlavní mluvčí. Chvíli jsem na této pozici pracoval také, jenže to byl celkem vopruz odpovídat dennodenně na ohromné množství otázek, z čehož se jich ani většina do vysílání nedostane.

Ta vila je obrovská. Auta parkují i na trávníku. Já se rozhodl zaparkovat o ulici dál, než tady hledat nějaké volné místo, které tady absolutně vůbec nikde nevidím. Je to plný. Je slyšet hlasitá elektronická hudba. Polknu a vejdu dovnitř. Na chodbě je lesbický páreček, který si tady rozhodl vyznávat lásku. Jedna z nich se na mě podívá, pak dvakrát nevěřícně zamrká a nakonec z ní vypadne pouze:

„Davidsone? Seš to ty?"

Otráveně prokroužím očima a rozejdu se dále. Obývák vynechám, tam už takhle zdálky jde slyšet fakt hromada. Navštívím kuchyň, kde těch lidí je také požehnaně. Ale nikdo z nich si mě nevšímá, za což jsem rád. Opřu se o futra a pozoruju ostatní. Napadne mě najít Scarlett. A tak to zrealizuju. Je mi až moc jasné, že bude někde ve větším houfku lidí a tancoval na píseň 'Rompe' od Daddy Yankee, jejíž melodie právě otřásá s celou vilou i s jejími základy. A popravdě krapec i s mým tělem, ta písnička je až moc, jak to říct? - 'tělorozproudící'?

A jelikož vážně nechci navštívit ten hlavní střed dění, rozhodnu se prouzkoumat okolní pokoje a kdyžtak někoho nachytat při sexu. Vila má celkem dvě patra. Rozhodnu se prvně navštívit to první, kde namířím do prvních dveří po mé pravé straně. Otevřu dveře asi tak na tři palce a nakouknu dovnitř. Čisto. Vejdu a rozhodnu se začít krizovat nábytek. Na tohle jsem specialista.

-

Podle času na hodinách v pokoji číslo 8 jsem tu už skoro hodinu. Všechny ty pokoje jsou stejné a proto se konečně rozhodnu jít dolů. Vylezu na chodbu a jdu směrem ke schodišti. Já bych osobně v těchto prostorech nedokázal přebývat. Všechno tu vypadá tak nezabydleně, studeně, zkrátka až moc moderně.

Začnu pociťovat, že můj močový měchýř začíná být plný a tak se ho rozhodnu jít vyprázdnit na záchody. Zvolím druhé patro, protože tam jsem potkal max tak nějakou umělou kytku, živou duši vůbec. Otevřu dveře na záchod.

„Jé, nazdár" piči.

1103 slov