Born To Die •Dnf ff•

27. Opuštění

George

Lakeville, Massachusetts, 50 minut autem jižně od Bostonu.

Hrot ostré tužky zapíchnu do zakresleného města na mapě. Přiložím pravítko a narýsuji přímku. Všechny důkazy poté lépe poskládám na stole a vyfotím.

Old Main St, 218

Fotografie pošlu šéfovi na mail. Otevřu zprávy na mobilu a zadívám se na jeho kontakt. Poslední zpráva od něj zní: 'Dnešek byl fajn:)', odeslána 7. prosince 2010. Nyní je 15. prosince, od té doby ani písmenko. Žádný hovor, nic. Jako by přestal existovat. Je mi jasné, že je pouze zaneprázdněn blížícími se vánočními svátky a žádný zločin se na něm nespáchal. V práci ho občas někde zaznamenám se mihnout, hlavně kolem Paula. Jeho obličej vždy vypadá více vrásčitě, než si pamatuju. Chybí mi. Je to divný to přiznat, ale jo, chybí mi. On byl totiž ten, kdo mi vždy bez jeho vědomí zaměstnal hlavu na celý den od mých sebevražedných úvah a zlepšil mi náladu. Najednou mi přijde, že je těžší žít bez něj a přijdu si, jako by mě zradil a opustil. Což samozřejmě nic z toho se nestalo, to jen můj nemocnej mozek dělá takovýhle výlevy. Ale přijdu si o hodně zranitelnější. Je to jako by on přenášel část mě, které kdyby se cokoliv stalo, mě by to zlomilo. Občas mi přijde, že mi viděl pod kůži a chvilkami byl i schopen mi pouze jeho zaujatostí otevřít lebku a nahlédnout dovnitř. Krapec mě to děsí, přeci jen měl možnost vidět tu zrůdu, co se uvnitř mě nachází. Toho vetřelce, kterého v sobě přenáším řadu let. Možná mě teď vidí úplně jinak. Né jako toho tichého antisociálního 'detektiva', ale dost možná jako nezahojené zuřivě zranitelné dítě, které jediné, co si kdy přálo, byla láska.

Fotky nechám vyvolat a opustím místnost. Na nočním stolku se na mě usměje krabička cigaret a otevřené dveře na balkón, kudma sem proudí ledový vánek, co mi nepříjemně hladí nárty nohou. Jednu si z krabičky vezmu a zažehnu zapalovačem. Nikotin mi z plic putuje krví do mozku a já se opřu o zeď a vydechnu dým. Kdyby jenom tak věděl, jak se kvůli němu cítím. Další nikotinový dým v plicích. Už jsem kurva unavenej z toho bejt šílenej. Občas člověk potřebuje takovou tu dech trhající chvíli sám se sebou, kdy brečíte nad myšlenkou, že už to lepší nebude. A to jsem právě teď já. Teď už méně jak poloviční cigaretu típnu do ruky a bolestivě vydechnu. Jsou to jediný momenty, kdy cítím vše a zároveň nic. Psychickou bolest v mozku utlumíš fyzickou bolestí. Funguje to, protože psychická bolest je všude po těle a nemá žádný určitý bod, zato však fyzická má. Někdo by se mohl ptát, proč to my duševně nemocní a vyčerpání lidé děláme. Odpověď je jednoduchá: jinou cestu nevidíme.

Rozhlédnu se po té teď už opadané krajině. Větvičky stromů na sobě na některých částech nesou sníh. Počasí je chladné. Hluboké lesy, co dříve působily majestátně nyní působí jako přerostlé suché keře napadené kůrovcem. V dáli se tyčí ta rozhledna. Hlavou mi bleskne další myšlenka. Co by se stalo, kdyby se nestala ta autonehoda? Nebyl bych tu. Nikdy bych nepotkal Claye. Nikdy bych nenavštívil první pracovní večírek. Nikdy bych po několika letech nepoznal náznaky lásky. Tohle všechno se semlelo v pár týdnech. Byl jsem fakt blízko smrti. Je to šílený, protože to je to, co jsem chtěl, ale zároveň nechtěl. Nechci umřít, jen už se stále nechci probouzet a přežívat ze dne na den. Čekat, že se tu objeví ufo a skončí svět. Nic takového se nestane. Všechno bude stále to stejné.

Možná bych mu tu fotku mohl poslat.

Sáhnu do kapsy pro mobil. Znovu se na jeho kontakt dívám. Pročítám si naše konverzace. Bože, tohle jsem psal já? Ani se nepoznávám. S ním jsem jinej člověk. Když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

V tom mi na obrazovce vyskočí panel o přijetí hovoru. Šéf.

„Prosím?" zvednu to a zapálím si další cigaretu.

„Davidsone, jako vždycky - důkazy nádhera, hned jsem tam poslal chlapy, ozvu se ti za hodinu" po těch pár slovech mi to položí. V pozadí cinkali lahváče. Šéf s jeho večírky plnými Bourbonu nikdy nezůstává pozadu.

Display je opět souhrnem našich konverzací. Hledám výrazy v jeho textovkách - to, co jsem před tím nedělal. Což dost možná byla chyba. Zkrátka se mnou nechce mít nic společného, proto mě opustil a proto mě už přes týden nějak nekontaktoval a ani neoslovil. Je mezi náma konec, a to ani nic nezačalo.

Vztekem hodím mobil na dlaždice a rozdupnu, poté odkopnu z balkónu, kde pozůstatky mobilního zařízení přistanou na příjezdové cestě. Kriste, asi mám střepy v noze. Kaluž krve smete do okapu déšť. Jako by bůh moje jednání podporoval, dokonce i říkal, že je to správné. Možná jsem se stal novým Mesiášem. A možná jsem jenom impulsivní hraničář.

792 slov

Dala jsem si menší pauzu, protože mě přepadla angína a spousta dalších záležitostí v mým životě, nicméně jo, tady je další část :D
Zanech koment a hvězdičku, téhle fanfikci to moc pomůže :)