Born To Die •Dnf ff•

9. Keramický Hrníček

George

Ze spánku mě vyruší vyzvánění mého telefonu na nočním stolku. Otráveně se pro něj natáhnu a zároveň prokleju všechny svatý, že se mě někdo opovažuje vzbouzet v tak nekřesťanskou hodinu. 3:51

„Haló" ani se nepodívám na to, kdo mi volá. Možná taky proto, že přes tu oslepující záři fakt nic nevidím. Proto mi dělalo problém ten hovor vůbec přijmout.

„Zlato, už víme, kdo zabil Lisu Houston. Byl to jeho bratranec, ukázalo se, že je oba v dětství psychicky týrala, oba dva trpý sociopatickými rysy, jsou to blázni, oba jsou už samozřejmě chyceni, vyřiď to Clayovi, já teď nemám čas" tyvole..

„Mwa" poslala mi pusu a zavěsila. Krása. S ďábelským úšklebkem vytočím jeho číslo. Je přenádhernej pocit vědět, že nebudete jedinej, kdo byl takto násilně vzbuzen.

„Prosím?" ozve se unaveně na druhé straně. A páni. Jeho hlas zní opravdu...jinak? Mimo toho, že zní, jak kdyby mu někdo obličej drtil do polštáře, tak mě celkem překvapilo, jak zajímavej hlas má, když se vzbudí.

„Kdo je tam?" je naštvanej.

„Ten, co zabil Lisu byl jeho bratranec, oba už jsou chycení," odmlčím se.

„Jak se ti spalo?" Usměju se a lehnu si na břicho.

„Vole" zafuní vztekle a nejspíš se otočí na druhý bok podle vrznutí postele.

„Fakt nemáš nic lepšího na práci, než mě budit? Tos mi to nemohl říct ráno?"

„Ne, zlatíčko, to bylo naléhavý" bože, jak já miluju flirtovat s nasranejma lidma. A navíc mu to tímhle oplácím.

„A navíc, taky jsem spal, Scarlett mě vzbudila" dodám, už méně provokativně.

„Co se s tím případem bude teď dít?" zeptá se najednou.

„Nic, pošlou je před soud a soud je pošle do vězení, konec pohádky" vysvětlím.

„Takže případ uzavřen?"

„Případ uzavřen"

Mlčí. Ale je mi až moc jasné, že nad něčím přemýšlí. Je to takovéto pulzující ticho, kdy oba mlčíte, ale snažíte se uhádnout myšlenky toho druhého.

„To ale znamená, že je malá šance, že se zase někdy uvidíme" cože?

„No, to asi jo.." usoudím. Málokdy se totiž stane, že s vámi předešlý spolupracovníci budou pracovat i nadále v dalších případech. Tohle je definitivní konec.

„Ale co to pro nás znamená?"

„Co by to pro nás mělo znamenat?"

„Jak to bude pokračovat dále?" O čem to ksakru mluví?

„Ty se vrátíš k řešení financí a já.." jo a co já..?

„Chtěl bych tě vidět víckrát" ty nevíš, co chceš.

„Je moc hodin, dobrou" ani nepočkám na jeho rozloučení a zavěsím. Chtěl by mě vidět více krát? To ale znamená, že by mě chtěl poznat, což znamená, že by mi vlezl do komfortní zóny. Poznat mě více by pro něj znamenalo i značný šok, protože ruku na srdce, on ty věci, se kterými já denně bojuju neviděl ani ze vzdálenosti 50 milí. On by nedokázal pochopit, proč jsou v koši občas špinavé obvazy, proč občas držím moč pomalu celý den, proč zas tak moc nejím a celkově proč funguju, tak jak funguju. My by jsme si nikdy nesedli. Já bych pro něj byl leda tak zklamání a dá se říct i přítěž pro jeho duševní zdraví. Protože, ruku na srdce, trávit čas s někým, kdo je pesimistický a depresivní se na vás chtěj-nechtěj prostě podepíše. Usměvaví lidé patří k usměvavým a depresivní k depresivním. Ne nadarmo se říká 'odpad k odpadu sedá'.

Navíc, už jako ukázka odlišnosti mezi námi byla moje reakce na to, když mě viděl brečet. '„Tos snad vyrůstals na vojně?"' hele a možná že i jo. Protože tvoje rodina by se s tou mojí silně lišila.

Měl bych jít spát, je pozdě a zítra je mi jasný, že budu zaneprázdněnej těma dvěma sociopatama. Jenže mojí hlavou teď proudí jedna velká rozbouřená řeka, ve které plave spousta splavených splašků za celý den. Jeden souvislý vodní tok, který ale začíná dělat výhybky do různých oblastní mého života. Od momentů silně traumatizujících až po momenty plné žárlivosti a touhy po životech lidí, kteří by měli mít život podobný jeho. Bože Davidsone, přece nemůžeš celej jeho život prohlásit za netraumatizovaný pouze podle pár faktorů. Vždycky se tam něco najde. Jsem rozbitej. Jsem něco, co se kdysi dávno rozbilo a teď se to po kouscích slepuje lepící páskou, která ale hovno drží. Jako když omylem své bábě rozbijete její oblíbený keramický ručně malovaný hrníček a snažíte se to zachránit vteřiňákem. Jenže ty miniaturní kusy keramiky už nenajdete a tak ten hrníček protéká. Takže je na vyhození. Asi je špatné svůj život přirovnávat ke slepenému keramickému hrníčku?

736 slov