Born To Die •Dnf ff•

12. Ztroskotanci

George

Mám pocit, že mám v hlavě střep, kterej se rozhodl dostat ven. Ležím na břiše, jelikož mi studený vítr hladí záda. Necítím pravou ruku. Zvednu levou dlaň a odhrnu si z obličeje vlasy. Jenže ty tam stejně kvůli větru znovu skončí. Dojde mi, že musím být venku. A taky, že mám kocovinu. Kurva, co se včera dělo? Pokusím se posadit. Kolem mě musí být ostré světlo, jelikož mě bolí vůbec otevřít oči a zjistit, kde jsem. Ta pravá ruka je přeležená. Při sebemenším pohybu cítím, jak se mi nějaká zrníčka něčeho zabodávají do stehen. Že by písek? Hrábnu do toho rukou. Jo je to písek. Zamžourám očima. Je to až moc ostré světlo. Hlava mě rozbolí ještě více. Chytnu se za ni a tak trochu se skrčím do klubíčka. Chvíli tak zůstanu. Panebože, co se to stalo? Znovu se pokusím otevřít oči. Už se mi to povede, ale pouze na chvíli. Co dělám do hajzlu na pláži? Pokusím se postavit, ale zezadu do mě něco narazí. Nebo já spíše narazím do toho. Znovu otevřu oči a otočím se. Je to bílý plastový do kruhu vytvarovaný stůl. Východ slunce mě přestal tak silně oslňovat. Super, teď už jenom zjistit, kde se pro kristovi rány nacházím a zmizet.

„Kurde, jau" ozve se tak pár metrů odemne. A já ten hlas ihned poznám. Mám na sobě bílou mikinu, která má na rukávu zlatavý flek. Černé džíny jsou na kolenech roztrhlé. Ponožky špinavé a mokré.

A v ten moment si vzpomenu. Ta párty.

„Georgi?" dotkne se mého ramene a já se na něj otočím. Jsem v šoku.

„Kde to kurva jsme?" skoro vyhláskuju.

„V Kalifornii" vydechne a posadí se vedle mě. Hrábnu do kapsy pro telefon. Ten tu ale není.

„Co doprdele děláme na západním pobřeží Ameriky, když oba procházíme z východního?" zašeptám flustrovaně a on se začne smát.

„Co je na tom vtipnýho?" vyjedu po něm.

„Ty si fakt nic nepamatuješ?" zeptá se.

„Já jsem snad pil?"

„První ligu, Davidsone" odpoví a kouká se na ten východ slunce se mnou.

„Jak jsme se tady ocitli?"

„Pártybus"

„Super"

„Že jo"

-

Dobře, je pravda, že Kalifornie mě vždycky přitahovala. Je to tu samá palma, Hollywood a celkově ta správná GTA atmosféra. Jenže jsem to tu nechtěl navštívit s kocovinou a s ním. Navíc obzvlášť v momentě, kdy bych měl být v práci.

„Chceš si kousnout?" jeho corndog mi narve pomalu až do oka. Procházíme se po promenádě a já lituju každýho svýho životního rozhodnutí. Nemám peníze, mobil a vůli žít. Ale on si to tu užívá každým douškem. Jako by tohle všechno bylo plánované a nikoliv pouhá náhoda.

Ukázalo se, že i on svoje doklady s mobilním zařízením ztratil.

„Tak prostě najdem nějakou telefonní budku, zavoláme si taxíka na letiště a" pak mu to dojde.

„Jenže jsme oba bez peněz" zopakuju a on se nervózně podrbe na zátylku.

„V San Diegu mám tetu" prolomí to hrobové ticho, které mezi námi panuje už dobrých pět minut.

„To je daleko, museli by jsme jet stopem a já nechci skončit jako Mary Vincent!"

„To je zas kdo?" dokončí svoji pochutinku, kterou ukradl a ten klacek vyhodí do odpadkového koše, kolem kterého čirou náhodou zrovna prochází.

„Stopovala, jenže chytila špatnýho člověka, kterej ji znásilnil, uřízl ji obě ruce a jako třešničku na dortu ji shodil ze skály"

Mlčí. Otevře pusu, ze které po chvíli vypadne tiché, ale vcelku přesvědčivé: „To se nestane"

„Jo? Jak to víš?" začínám panikařit.

„Poznám nebezpečný lidi"

-

„No tak někoho zastavíme s tím, jestli nám nepůjčí telefon" řekne nakonec.

„Nebo prvně půjdeme na nejbližší policejní stanici, ohlásíme naše jména a budem se modlit, že nás neoznačí jako dva smugglery carga" napadne mě najednou.

„Co to znamená?" zeptá se po chvíli nechápavě.

„Na to že děláš u policie, tak si toho moc o pašování drog nepochytil" zasměju se a on mě praští přes paži.

640 slov

Dobrou noc (nejdu spat)