Born To Die •Dnf ff•

19. Přilnutí

❗ zmínky o SA❗

George

„Kdo si dá ještě buřta?" zvolá Clayova máma na děti a svět najednou působí jako růžový místo.

Jeho rodina vcelku předčili moje očekávání. Žádní arogantní bankovní poradci s workoholismem vrytým pomalu až v zadku to teda rozhodně nejsou. Jsou to dost milý a fajn lidi, jejichž heslo pro život je jasnej optimismus. Dokonce jsem se setkal s tou jeho sestřenicí. Akorát mě trochu naštvalo, když mě jí představil a jako hlavní informaci podal: '„Taky poslouchá Lanu"'

„Kluci, běžte pro dřevo" houkne na nás Dreamův otec, který pracuje jako elektrikář. V jejich rodině hlavně napuje řemeslo. Na švadleny, kováře, svářeče a nebo třeba stolaře, což je jeho strýc, tady narazíte snad všude. A je to hezký.

„Mhm" pokýve Clay hlavou mezitím, co si do pusy snaží nacpat ještě horkýho buřta. Podle miniaturních slz v jeho očích si musel spálit držku, blbeček.

Dřevo se nachází v té kůlně, akorát tam jsou často zbytečné velké, které budou potřeba pak i na zatopení v těch kamnech. Vezmu nějaké polínka a naházím je do ohně. Do toho přihodím suchou trávu a tadá, plamen, který se stihl podruhé narodit, je zpět.

Děti v dáli hrají fotbal. Usměju se a mistr spálená huba si toho nejspíše všimne.

„Jsem rád, že se ti to tu líbí" pošklíbne se a sekerou na pařezu zanechá menší rýhu. Dvě nově zrozená polínka spadnou k jeho nohám a já je začnu nosit do každé z chatek. Dreamova rodina si mě prý oblíbila už jenom z jeho hloupého telefonického vyprávění. Což mě asi vcelku těší? Nevím, nemám páru,  jak na to nějakým způsobem reagovat.

Je mi jasné, že když se vrátím domu, ta hrouda neštěstí mě zas pohltí a ten příběh s rozdrceným řidičem spadlou kládou se bude opakovat znova. Jenže já už v týhle hroudě už žít nechci. Jenže nevím, co s tím dělat. Je to jako se zbavit svýho dítěte. To prostě nejde. Protože ono je to jako spící bezďáci na lavkách, jednou se toho zbavíte a do pár chvil je to zas zpátky. Nekonečnej kruh.

Přijde mi vcelku humorné, že neznám ani jeho věk a už se ním chci nechat inspirovat do konce života.

„Kolik že ti vlastně je?"

Zvedne hlavu a zaskočeně na mě vykulí oči.

„Po takový době?" pochechtne se.

„Já ti říkal, že mám problém vést konverzace postupně" pozvednu ramena.

„Dvacet tři"

On je mladší? Co to do prdele?

„Kolik je vlastně tobě?" vrátí mi to.

„Dvacet čtyři" odpovím a už odnáším další dřevěná polínka do chatek.

-

Děti a pár jejich rodičů dozpívají nějakou indiánskou píseň. Atmosféra u ohně působí stereotypně nostalgicky. Dětské tábory, opékání masa, slazené minerálky, nalitej strýc a jeho hudební 'talent' - hudební nástroj bylo to, co bylo hned po ruce, což v mém případě jsem byl bubny. To bylo až moc temný, Davidsone.

Vzpomínáte, jak mi bylo řečeno, že tu žádný alkohol nebude? Jo, já totiž teď taky.

„Country girl, shake it for me girl, shake it for me" sebejistý hlas s příchutí vodky duní mým tělem. Je to příjemně nepříjemné. Samozřejmě to není nikdo jiný, než ten blonďák, který vypadá, že si za chvíli zlomí minimálně dvě končetiny. Trochu mě překvapí, že doprovod k jeho reálně i posluchatelnému zpěvu není jeho hruď a pěsti bušící do ní nebo tleskání. S podupáváním a cinkáním příborů na stole se totiž agresivněji rozeznívá kytara, lterá i při nemotornosti a špatně koordinaci jeho pohybu vynechá málo který akord.