Born To Die •Dnf ff•

22. Navázání

George

Svět teď působí jako to nejosamělejší místo. I kdyby tu teď kolem mě byli všichni obyvatelé téhle planety, stejně bych byl uvnitř sám. Je to ten krizovej stav samoty. Ten stav, kdy už váš mozek přestává mít vůbec nějakou naději k přežívání k dalšímu dni a vy tak jen čekáte, kdy vaše hodina konečně odbije. A vaše srdce dobije.

Takovej ten pocit samoty jako když na zábradlí na vašem balkoně věšíte čerstvě vyprané bílé prostěradla, ze kterých ještě stále odkapává velké množství vody, a vy se podíváte před sebe na ten výhled, kde v dáli právě zapadá slunce, a pak dolů, na kamennou dlažbu. V tom vás trkne ta myšlenka, že se stačí více naklonit a poslední pár vteřin vašeho života ukončí tvrdý náraz. A nikdo vás nepříjde chytnout a vytáhnout za ruku zpátky na pevnou půdu balkónu. Tohle je ta nekončící samota.

Nejradši bych nebyl.

Postavím se zpět na nohy a prudce škubnu rukou, aby všechna ta nahromaděná krev v jedné krvavé cestičce skončila v odpadu.

Bylo opravdu zvláštní přerušit svoji několika týdenní abstinenci.

Kéž by tu byl teď někdo, kdo by tu ránu vyčistil, obvázal obvazem, obvaz políbil, ruku po celé její délce pohladil a řekl slůvka ve stylu, že to nevadí a že tu je pro mě.

Je velký rozdíl být sám a být osamělý.

-

Dream

„Zvedni to, dělej, zvedni to.." šeptám si, když nervózně poklepávám prsty na záda telefonu. Trvá to vcelku dlouho, než hovor přijme.

„Ahoj?" ozve se z druhé strany mírně rozrušeně.

Pozdravím ho nazpět a polknu pro další slova. .

„Máš kolem sedmé čas?" vybalím na něho a na druhé straně je ticho.

„Asi jo, proč?" dokážu si dokonale představit jeho zmateně zvědavý obličej.

„Super, vyzvednu tě, uvidíme se později" chci, aby zůstal zvědavej. Položím mu to a vrhnu se na blahopřání svý bábi na Facebooku. Letos už má krásnejch osmdesát.

Je to zvláštní pocit, když víte, že s tím člověkem za pár hodin budete. Budete ho vidět naživo, slyšet jeho slova, vnímat jeho pohybující se rty, aby ty slova vůbec mohla nějak srozumitelně znít. Cítit tu energii pulzovat z jeho těla, když jdete bok po boku. Možná jsem až moc zamilovanej. Každej jsme úplně jinej, ale i tak se doplňujem. Myslím, že tvoříme skvělý duo. Takhle to řekla moje máma mimochodem. Dost si George totiž zamilovala.

Jenže mě tady tíží dost zásadní věc. Jasně, tohle všechno je růžově růžový a voní to jako louka s levandulemi. Otázkou ale je, jestli to vůbec cítí stejně. V jeho očích, když mi to ráno sděloval, že to nepůjde, hrála určitá lítost a potlačenej vztek. Zajímalo by mě, na co se zlobí. Jestli jsem to já a moje opilecká přítulnost nebo strach, že s naším 'vztahem' nebudu souhlasit. Bože, tohle je zbytečně moc komplexní. Kdybych tehdy nějak zasáhnul a vypustil alespoň na pár vteřin to pomyšlení na tu ukrutnou kocovinu, kvůli které jsem sotva viděl dopředu, a která mi mlátila s tělem více jak palička na maso s řízky, tak bych tady teď nemusel sedět na svý posteli a pomalu brečet. Poslední dobou jsem citlivější. Nevím, jestli je to tím, že se blíží vánoční svátky, což znamená rodinnou pohodu a spousta nakupování dárků, anebo že jsem poznal někoho, s kým moje srdce tluče, jako bych právě běžel maraton.

Potřebuju ho zase vidět.

-

George

Položí to a nechá mě viset na drátě. A v tom všechna ta krizová samota zmizí a já si přijdu jako totální drama queen, když jsem kvůli nějakýmu hloupýmu pocitu samoty ukončil abstinenci, Ikdyž ten pocit zažívám častěji než pocit hladu nebo žízně. Možná je se mnou vskutku něco špatně a není to jenom moje myšlení. Co když je to můj mozek. Proveďte na mně někdo lobotomii, děkuji. Svůj zrak upřu na hodiny. Za pět šest. Hodně času. Čas ze sebe udělat zpátky člověka. Napustím si vanu a mezitím si nachystám nějaké čisté oblečení. Docela mě štve, že mi neřekl, kam pojedeme a co tam budeme dělat. K němu domů a zbytek si domysli ;) DRŽ HUBU. Je to nějaká duševní porucha, když řvete na svoji hlavu? Docela bych se i vsadil že jo.

-

Na krk si stříknu trochu parfému a zbylé kapky nanesu za ušní lalůček. Všechno kolem je až moc hlasité. Nebo to jsou pouze moje myšlenky, které kdyby byly převedeny do lidské podoby, právě by mě zpacifikoval obr, násilím narval do postele, kde i pro jistotu uvázal a už nikdy nepustil z pokoje ven. Moje úzkosti z toho, že něco poseru, jsou gigantický. Měl bych vyhledat odbornou pomoc. Srát na to. Dobře, mozku. Zas tak moc šílenej zatím ještě nejsem.

Při prohlížení se v zrcadle a hledání dalších mikroskopických nedokonalostí se bytem rozzvučí zvonek. A je to tady. Nazuju si boty. Před otevřením dveří se asi tak dvakrát hluboce nadechnu a vydechnu.

„Ahoj" přísahám, že moje koutky se do usměju stáhli bez mýho vědomí. Prvně se podívám na jeho outfit a pak až na něj celkově. Dobrý, obyčejná mikina a džíny.

„Čau" pozdraví mě nazpátek.

Vylezu z bytu ven a zamknu ho. Sejdeme schody a já přes skleněné dveře uvidím, že to jediné auto před mým bytem rozhodně není jeho bílej Mercedes-Benz.

„Svoje mám na technické, tak jsem si půjčil strýcovo" vysvětlí a před dálkové ovládání auto odemkne. Zasednu na místo spolujezdce a do nosu mě praští vůně levné voňavky do auta. Smrdí to jak fotrova kolínská. Opřu se o koženou sedačku a pozoruju ho, jak z kufru cosi táhne. Jakási velká sportovní taška. Hlavou mi začne pramenit velká řeka otázek ve stylu: On sportuje? Co když chodí do posilky? Jde zrovna z tréninku? Beztak hraje fotbal. Brankář to rozhodně nebude, působí jak ten typ člověka, co je schopnej pro to, aby se mu ten míč dostal pod nohy, zlomit někomu jeho vlastní nohu. Ticho, už je zpátky.

„Tak, můžem?" položí si překřížené ruce na volant a otočí se na mě. Kývnu a on otočí klíče v zapalování, zařadí jedničku a během chvilky už vyjíždíme z blízkosti mého bytu.

Motor Volva duní městem a on prsty poklepává do volantu. Hlavou mi proletí zásadní myšlenka - kam to vlastně vůbec míříme?

„Nějaká tvoje obliba mi neříkat, kam mě máš v plánu dostat?" vybalím na něj. Na tváři se mu utvoří ďábelský úšklebek a tiše se zasměje.

„Asi jsem si zamiloval tvoje výrazy, když tě něčím překvapím" odpoví vysmátě, jeho tváře bych teď nejraději poštípal, a dále se věnuje řízení.

„Co na mě říkala tvoje rodina?" jenže mě tahle konverzace není dost dlouhá a plná informací, kterými bych mohl zase později večer zaměstnat svoji hlavu. Potřebuju to.

„Mají tě rádi" dneska se mu moc mluvit nechce. Zaskočí mě to, protože tenhle člověk je schopnej vést hodinovou konverzaci například o tom, jak ho děsí aquaplaning, jak moc rád by se podíval do Francie (už jsem zapomněl proč) a nebo proč si myslí, že Harry Potter je přeceňovaný. On tu hubu zkrátka nezavře a to mi na něm příjde krapec atraktivní. Dokonce jsem i přemýšlel o tom, jak by během našeho styku klábosil o horských dráhách.. Tohle se nikdo nesmí dozvědět.

Sklouznu na něho pohledem a trochu mi docvakne, proč se moc nebaví. Jeho ruce předvádějí na volantu bubenické sólo, jehož zvuk přes rádio nejde slyšet. Kolena občas trochu povyškočí. Nepřítomný výraz v obličeji, semknuté rty, a ruka na řadící páce se přemístí za jeho krk, kde se trochu podrbe.

„Něco odvážnýho sis na mě přichystal?" vyprovokuju ho a on se zazubí. Je to zvláštní, protože to vypadá a zároveň nevypadá nuceně. Asi má hodně velký dilema. Zajímalo by mě, kvůli čemu. To mě taky.

1252 slov

Eyo chtěla bych poslat nějakou tu lásku a podporu tady tomuhle človíčkovi uzivatelskejmeno643 <3

Praying for u man, tohle zajebeš