Born To Die •Dnf ff•

26. Otisky a pouta

Dream

„Polož na to ty zasraný tlustý prsty, grázle" Paul Hurdy mu ke krku přiloží taser a trochu se k němu nakloní, aby mu dal okusit jeho vztekem temných očí. Brück nevydá ani hlásku. Cítí se vinen? Ale hovno, tenhle idiot si ty odporný věci, co těm malým holčičkám dělal, nejspíše přehrává v hlavě a dal bych pravou ledvinu za to, že kdyby teď nebyl v poutech, vyhonil by si z toho. Jak můžou ksakru tihle lidi se sebou žít?

„Fajn" pronese chladně Hurdy a my ostatní víme, co bude následovat. Brückovo tělo se alespoň na chvíli uvede do sebemenších pohybů v podobě trhavého škubání a šíleného řevu. Výboj elektrického napětí proudí celým jeho tělem. Pozoruju toho blázna, jak si vsune jazyk zpět do úst. Těch pár šedivých vlasů na jeho poloplešaté vrásčité hlavě klesne. Využiju momentu, kdy se ještě stále vzpamatovává a trhnu mu rukou k inkoustu, když v tom on se probere a začne se mnou ruku v ruce zápasit. Jeho nehty se mi vryjí do kůže a já to zkrátka nevydržím a udeřím ho do spánku tak silně, že spadne ze židle, přičemž polovina jeho těla visí ve vzduchu kvůli krátkosti želízek. Pokusím se to provést podruhé a tentokrát se mi to vyvede. Trochu mě nasere, když uvidím, jak mi z paže stéká malá kapička krve. Bůh totiž ví, co všechno má tohle hovado za nemoci i ty pohlavní. Černé prsty mu obtisknu na speciální papír a odejdu pryč z místnosti.

Dojdu do ošetřovny, kde si tu malou ránu, která by mohla způsobit velké potíže, vydezinfikuju. Fakt totiž odmítám riskovat AIDS nebo žloutenku typu c.

„Seš cajk?" ozve se za mnou a já se zaculím.

„Jo, jen nechci chytnout nějakou pohlavní nemoc od tamtoho....ani nevím, jak ho nazvat" pousměju se a lékárničku vracím do přihrádky v komodě.

„Byl ses už dívat na ty děti?" zeptá se mě.

„Ještě ne, ale teď by to šlo" usoudím.

Rozejdeme se chodbou zpět k tý místnosti, teď pouze o pár metrů dál. Přibližujeme se k bílým dveřích polepenými dětskými obrázky a s malým skleněným okýnkem. Žaludek se mi při všech těch myšlenkách stahuje.

„Potichu" zašeptá a přiloží si ukazováček k ústům. Otevře dveře a my v tichosti vejdeme dovnitř. Čtyři holčičky sedí na dlouhé bílé lavice, v náručích objímají plyšová zvířátka a každá do něj roní slzičky. Pohled, který by každému trhal srdce. Všechny jsou nejspíše stále v tom oblečení, ve kterém je objevili.

George k nim přistoupí blíže a všechny čtyři na něj uvrhnou své pláčem začervenalé oči. A já v těch očích na malou chvíli zaznamenám jakési pouto mezi ním a němi. Holčička na levo k němu natáhne ruku a celou dlaní do ní schová jeho dva prsty.

„Ahoj Cassidy" zašeptám směrem k ní, když zpozoruju jmenovku na jejich bílých šatech s krajkovými doplňky. Na pravém rameni jsou zaschlé kapky krve. Bože. Holčička vedle ní je navléklá do velice podobného, tentokrát jsou ale šaty více do růžová a bez krajek. Kotníky má špinavé od bahna a holeně zakryté obvazy a náplastmi. Nejspíše se s ní v tom opuštěném feťáckém tunelu, kde je policie nalezla všechny,  nezacházelo úplně nejlépe.

Cassidy po mě hodí váhavý pohled a George na mě mávne, abych šel blíže.

„Tohle je hrůza.." zamumlám při všech těch představách, co s nimi musel ten exot provádět.

„Hej, žádná negativní energie, vím, že je to složitý, právě proto můžeš jít zase ven" ucekne a mými nervovými buňkami tato informace proletí poněkud ostře. Jako by ti tělem putovala žiletka až do mozku. Semknu rty, zvednu se z pokleku a rozejdu se ke dveřím. Hlavou mi víří pohledy dívek a já nutně potřebuju někoho, kdo by mi odvedl myšlenky někam jinam. Dlouhej den a to je teprv - z kapsy vytáhnu telefon - šest večer.

-

Dostanu se domů kolem osmé. Z kufru vykládám plátěnou tašku potravin, které mi doma chyběli. V hlavě mi stále problikává pohled na moji paži. Proto ji ihned zkontroluji. Oddechnu si s úlevou, když zjistím, že mi z tamtudy žádná hlava podobná té jeho nevyrůstá. Ano, nad tímhle jsem také kromě těch pohlavních nemocí přemýšlel. Kdyby tady teď vedle mě stál Paul, nazval by mě tak, jako vždycky - hypochondrem.

Zeleninu naskládám do lednice a zbytek do špajzu. Zdolám schody nahoru jako Edmund Hillary a Tenzing Norgay Mount Everest. Moje fyzické a částečně i psychické vyčerpání mě donutí přemýšlet nad tím, že mě přece neomlouvá roční období, abych sporty odkládal na začátek jara nebo na léto. Dreame, postel, teď hned.

Vsoukám se do postele a během chvíle mi spadnou víčka. Na bocích mě mírně škrtí pásek, ale přehnaná únava ten nepříjemný pocit tlumí. Občas mě děsí, že za takovýchto podmínek je velice jednoduché dostat za volantem mikrospánek. Vždycky mě tohle téma děsilo. Vždyť stačí hloupá vteřina nepozornosti! Už stačilo, jdi spát.

793 slov

Jo, jdi spát :p
Dobrou