Born To Die •Dnf ff•

4. Temný ráj

George

Ráno bylo až moc hlučné. Vstal o půl osmé, nikdy jsem nezažil někoho tak moc hlasitého jen, když se obléká do kabátu a riflí. V chodbě mu spadla na dlažbu lžíce do bot. V kuchyni mi nechal papírek s tím, že jede nakoupit. Koukám na ten list papíru vcelku prázdně. Stejně prázdně, jako když mi přišla smska od šéfa pár hodin po mém polopokusu. Ten nejprázdnější pocit.

Miluju být sám. Pocit samoty je jako moje druhé já. Nedokážu bez něj žít. Ale najednou jsem až moc sám. Sám v prázdném bytě s otevřenými okny, kterými sem vane chladný ranní vánek. Všechno je najednou v pohodě, ale já bych byl raději mrtvej. Pokaždé, co ráno zavřu oči, je to jako nějaký tmavý ráj. Tmavý reprezentuje tu temnotu, která mě pohlcuje, ten pocit, že to nikdy nebude lepší a ráj zase ten zvláštní pocit úspěchu, že jsem furt tady. Tyhle dva protiklady se dokonale doplňují a já nevím proč. Kdybych vyhověl jednomu, nevyhověl bych ve výsledku ani jednomu. Chápete ne? Já vím, možná zním jako šílenec, ale zkrátka nemám tušení, jak jinak se mám dále s tímto vypořádávat.

Ozvou se klíče v zámku. Je tady. Automaticky zalezu zpátky do ložnice a rovnou do postele. Fakt nemám hlad.

„Georgi?" jeho hlas ráno chutná jako med. Už nezní tak nervózně nebo nakrkle nebo zklamaně, zní sladce, čerstvě.

Zachumlám se do deky. Obličej mám schovaný rukou. Dělám to už od mala.

„Georgi.." ozve se ve dveřích. Podrážka jeho bot klape po podlaze, až k mé posteli.

„Zvedej se, já vím, že jsi vzhůru" jeho dlaň se dotkne mého ramena. Trochu cuknu. Nečekám to.

„Odhalen, šup z postele" dvakrát tleskne a rozejde se pryč z místnosti. Sednu si na postel a rozhodnu se alespoň převléct z pyžama. Otevřu kufr a vytáhnu oversize mikinu s červeným baggy jeans a spodním prádlem. Potřebuju sprchu. Bože, tohle zas bude boj. Vylezu z ložnice, on stojí u linky, na kterou vykládá z tašek vcelku dost jídla. Trochu mě to zaskočí.

„Jdu do sprchy" oznámím skoro neslyšně. Letmo pokýve hlavou. Čisté prádlo položím vedle umyvadla a koukám na sebe do zrcadla. Fialové, do kůže vyrýsované, kruhy pod očima. Suché rty, na kterých jsou kapičky zaschlé krve, protože mě ráno přepadlo nepřemožitelné nutkání si ty rty loupat. Napuchlé tváře, že vypadám, jak kdybych dostal bombu z každé strany. A oči smutné. Matka mi vždycky říkala, že v těch mých smutných očích by se dalo smutkem utopit. Někdo má emoce v srdci, v plicím, játrech a nebo žaludku. Já v očích. Vlasy jsou rozcuchané a mastné. Podívám se po šampónu. Naštěstí stojí vedle sprcháče na dně sprchy. Odmotám si obvazy a rovnou je vyhodím do koše pod umyvadlem.

Sundám ze sebe rovnou všechno oblečení a hodím ho do tašky s jiným špinavým prádlem. Stoupnu si do sprchového koutu, pustím vodu a hlavici namířím do opačného rohu, čekám na teplou.

-

Přetahuju si mikinu přes hlavu, když v tom mi začne zvonit telefon. Šéf. Hovor rychle příjmu a hned vteřinu v hovoru mi spadne brada.

502 slov