Born To Die •Dnf ff•

3. Doupě

„Tak to vypadá mega krutě" vyjekne a  nadechnutím si to tady prochází. Jsem moc rád, že se nestalo to klasický klišé, že by nám hotel přiřadil ložnici s manželskou postelí. Položil jsem si batoh na svoji postel a sledoval ho, jak obdivuje výhled z okna ložnice.

„Tvoje poprvé v hotelu?" zavtipkuju a on prokrouží očima.

„Nech toho, musíš uznat, že je to tady moc pěkný" našpulí uraženě rty a vyjde na balkón. Dobře musím uznat, že je to tu pěkný - velké množství oken, takže dost denního světla. Je tu pár umělých rostlin a nábytek je tu světlý. Působí to dost moderním dojmem. Zkrátka průměrné apartmány. Tenhle styl jsem si zas tak moc neosvojil. Jsem spíše fanouškem temnoty, deště, tmavého dřeva a šera. Možná to působí krapec depresivně, ale tak co už, stane se.

-

Je skoro večer, moc jsme spolu nepromluvili. Nebo jakoby on se se mnou snažil navázat nějakou konverzaci, ale já dneska nemám náladu. A nebudu ji mít do tý doby, dokud tenhle případ neskončí. Dobře, měl bych se začít nějak poskládat dohromady. Jenže ta prázdnota mě pohlcuje.

„Na co máš chuť?" řekne jen tak po snad hodině ticha. Je v kuchyni a s někým si tam volal. Já celou dobu trávím čas na posteli v tureckém sedu opřený o zeď a přemýšlím, jak viníka dopadnout. Na nic extra jsem nepřišel.

„Nemám hlad" zapil jsem ho vodou.

„Vždyť jsi celý den nejedl"

Nevím, co mu mám na to říct. Děsí mě, že si toho všiml. Že si chce všímat. Že má zájem si všímat.

„Tak fajn" řekne nakonec a odejde.

Hlavní dveře cvaknou. Je pryč. Z batohu vytáhnu ty cigarety. Těším se na ně od tý doby, co jsem si je koupil. Důvod, proč jsem si teda ještě ani jednu nepotáhl je ten, že on mi přijde jako ten typ člověka, co ji vám vytáhne násilím z tlamy a rozdupe. A pak budete nuceni poslouchat hodinovej proslov o tom, jak jsou cigarety škodlivý. Lidi to ví, ale ta závislost je nepokořitelná. Hrozně moc lidí s tím chce přestat, ale bez naleznutí jiné varianty a silné vůle vám to půjde jen těžko. Já bych s tím také nejraději přestal, ale nemám sílu.

Otevřu okno a vykloním se z něj. Ovane mě studený vítr, jehož chlad mě polechtá ve vlasech. Třicet stop podemnou je rozlehlé parkoviště. U keřů, které ho ohraničují, stojí zaparkované jeho auto. Po kapsách pohledám zapalovač a tu ďábelskou tyčinku přinutím žhnout. Potáhnu si a z hrudi mi odpadne skála. Celé pohoří. Jakoby se tam stihly vybudovat Himaláje a kvůli nim nemohl celou tu dobu dýchat. Je to neuvěřitelný pocit. Je to jako by konečně začala existovat nějaká svoboda.

„Chutná ti?"

Jenže všechna ta svoboda někdy musí skončit...

Podívám se na něj přes rameno. Mračí se, ale zároveň je smutnej.

„Huh?"

„Tvoje večeře?" zeptá se povrchně a prstem ukáže na tu zapálenou cigaretu v mé ruce.

Nic neodpovím.

„Hej moje tetka taky kouřila a nedopadlo to s ní úplně nejlíp. Nedávno jsem ji byl zapálit svíčku na hrob. Vadí mi to, víš? Zkrátka nechci, abys skončil stejně" co jsem říkal..

Otočím se zpátky. Koukám z okna na ty lampy, projíždějící auta, semafory. Zamračím se.

„Kdo jsi?" zašeptám do ticha.

Zadrhne se. Pak odpoví.

„Ten někdo, kdo má s tebou řešit případ 'Jsem mistr krádeže', ale jak to tak vypadá, tak tě budu asi i vytahovat ze závislosti"

„Ty nemusíš dělat vůbec nic" povzdechnu si.

Chytne mě za rameno a natočí mě k sobě. Pohled z očí do očí. Má vrásky. Né ty stařecké. Myslím ty vyrýsované od úsměvu. Pravidelného úsměvu. Celej jeho život musí být jeden velkej úsměv. Přesně jako ten z reklam na zubní pastu.

„Tak hele, pasivní kouření ti nic neříká?" vyjede po mně.

„Kouřím v okně, ten kouř jde ven oknem, nic se ti do tvých plic nedostane"

Kouká na mě. Zlobí se. Stačí mi jeden pohled na jeho napjaté svaly v ramenou, rýsující se pod jeho tričkem, a rázem jsem zpátky tam. U stolu, večeře je připravena, ale rodiče nespokojeni se mnou. A nikdy nebyli.

672 slov

Sry za tu dlouhou pauzu, little miss a její životní krize👍😍