Born To Die •Dnf ff•

6. Vinylová deska

George

Byl jsem po obědě. Hezkej, když brečím? Kde na tom kurva byl. Balíme si věci zpátky do kufrů. Kdy to vůbec stihl? Do půl hodiny musíme odevzat klíče od apartmánu. Za celou dobu, co jsme tady, jsem ještě nebrečel!
Z umyvadla beru svůj zubní kartáček a házím ho do silikonového sáčku se zipem. Počkat, vždyť jsem brečel, když jsem si šel jít vyčistit zuby, mezitím, co on spal. Slyšel mě?
Zastavím se.

„Baví tě předstírat spánek, aby ses dozvěděl něco více?" zasyčím do tichým prostorů. Dunivé a těžké kroky se náhle rozjedou proti mě.

„Ježiši, občas se prostě stane, že je toho na někoho moc a tak se prostě z toho musí vybrečet, nic na tom není" prohlásí klidně a už se otáčí k odchodu.

„Jenže-"

„Jenže co? Tos snad vyrůstal na vojně, kde tě naučili, že pocity jsou slabost? I muži brečí, všichni jsme jen lidi"

Tyhle slova najednou zní velice vzdáleně. Jakoby tahle realita se ke mně pokoušela dostat přes ty hlubiny, zatopené dětské sny, zhasnutou dětskou víru v lepší život. Jsou to jako velice tlumené nárazy do mých ušních útrob. A já se stále potápím hlouběji a hlouběji. Pak si vzpomenu, že po vyřešení tohohle případu jsem chtěl umřít. A najednou je to až moc brzo. Jako by jsem si chtěl užít poslední momenty. Jako bych ještě stále chtěl zůstat a přežívat. Jako bych nechtěl umřít. Jako bych přání smrti bral jako jedinou cestu, jak z toho všeho ven. Jenže já nechci umřít, jak chci z toho ven. Začínám být až moc hluboko. Jako bych tu vodu cítil. Plíce pálí. V uších píská.

Stát na pokraji života a smrti a přemýšlet nad tím, co bude lepší, je jedna z nejbolestivějších věcí vůbec. Vy můžete zabít sami sebe, ale tím zabije i svoje mladší já. To mladší já, které každej den prosí, abyste zůstali naživu ještě trochu déle. A ukončením svého života byste ho zradili.

„Hálo, planetě Země volá Davidsona" vytrhne mě jeho hlas z myšlenek. Dlaní mi tančí před ksichtem.

„Jo, jo, fajn..uhm, už musíme jít" vydrmolím.

-

Znova vyjíždíme na dálnici. Jeho prsty spočinou na rádiu. Z úložného prostoru u řadící páky vytáhl cédéčko, které zasune do přehrávače. Stikne tlačítko 'Play' a autem se rozezní 2000's rap.

„It's just one of those days when you don't wanna wake up. Everything is fucked, everybody sucks!" zahuláká přes celé auto první verše písně Break Stuff od Limp Bizkit a já se začnu obávat, do jakých hudebních oblastní se během tohohle roadtripu dostaneme.

„Your best bet is to stay away, motherfucker. It's just one of those days, It's all about he-says, she-says bullshit!" nebudu lhát, tenhle jeho hudební výlev mě vcelku uklidňuje.

Skladba skončí a on se na mě otočí. Už teď vím, že je zle.

„Líbilo?" zazubí se. Nejistě pokývám hlavou na souhlas.

„Mám tu i něco pro tebe" vytáhne další cédéčko, na kterým je lihovkou napsané 'pro drahouška'.

„Huh?" Ukážu prstem na ten nápis.

„Přesně tak, jak to je napsaný" usměje se a zavře oči.

„Bože, ty seš kretén" začne se smát a já se uraženě otočím k okýnku. Pak se ale rozezní 'Living Legend' od Lany Del Rey a já se na něj otočím.

„JÁ TO ŘÍKAL, FAKT JI POSLOUCHÁŠ!" vyjekne a začne se hlasitě řehtat.

„Kdy jsi to stihl postahovat?!"

„Ségra ji poslouchá" odpoví. Lana Del Rey fanoušci jsou buď extrémně milí nebo extrémně toxičtí.

„'Cause you really are my living legend...WAWAWAWWAWWAWAWAAWAWAWAWWAWAWAWAWAWA"

„To je saxofon to 'wawawawa'" upozorním ho.

„Ne, to Lanita brečí"

585 slov

Musela jsem použít Lana kontent, pardon.
George je v týhle fanfikci dost Lana vinyl🤭