Born To Die •Dnf ff•

30. Zahojení

George

Období smutku, deště, přechodové deprese, chladných vánků a chladného srdce se zdá být prozatím za mnou. Stojím na balkoně, přesně na tom balkoně, kde mám pokaždé myšlenky pouze na to, jak se nejrychleji ukončit. Nyní to je ale jinak. Zamiloval jsem se. A daný člověk mi lásku opětoval. Já vím, je to šílené. Kdybych tuhle informaci řekl svému mladšímu já, nejspíše byl dostal leda tak výsměch do ksichtu.

„Není ti tam zima? Pojď raději ještě za mnou, do tepla, přitulit se.." koutky úst mi rázem vyskočí do letmého úsměvu a já se po něm kouknu. Leží v bílých peřinách, ruku má za hlavou a druhou masturbuje. Nedělní rána bývají vždy ta nejklidnější, nejčistější. Jako vzduch po bouřce. Otočím se k němu čelem a za chůze ze sebe svlékám jeho koženou bundu, která mi visela na ramenech. Kouzelně se na mě zadívá a jeho nastávající úsměv potlačí kousnutím se do dolního rtu. Ovšem jeho nastávající erekci už žádným kousancem nepotlačí. Sednu si na jeho podbřišek a na zadku mi spočine jeho poklad. Dlaněmi se zapřu do jeho ramen a on mi hladí celé tělo. Od pramínků vlasů pokračuje přes čelo, zastaví se na tváři, kterou pohladí, krk projede pouze dvěma prsty, klíční kost palcem obreslí, bradavku jemně stiskne, což mě přinutí se slastí vydechnout, boky mi zmáčkne oba a na podbřišek jemně přitlačí. Na závěr celého jeho zkoumání lidského těla uchopí můj pyj do ruky, kterou si před tím naslinil, a začne mi dělat dobře.

-

Centra měst jsou o vánočních svátcích opravdu krásná. Nikdy jsem si toho totiž zas tak moc nevšímal, a proč by taky, když jsem i vánoce často trávil v práci, protože jsem zkrátka chtěl? Nic ze společenského života mi nepřišlo dostatečně zajímavé a důležité na to, aby to patřilo také do mého. A navíc, jako nevyléčené dítě, o Vánocích jsem neměl nikdy puštěnou televizi. Čili žádné pohádky, staré osmdesátkové komedie, Sám doma, a zkrátka tyhle budiče vánoční atmosféry, jelikož jsem nezvládal dýchat s pomyšlením, že Vánoce mají být o míru, lásce, štědrosti. A tady tohle jsem nikdy nezažil. A nechtěl jsem čelit něčemu, co jsem neznal. Takže varianta - zůstat těžkým outsiderem s nulovým společenským kontaktem - byla jasná.

„Jé! Koukej“ stisk jeho ruky ještě více zpevní, což mě vytrne z myšlenek. Ukazuje na Coca-Cola kamión, před kterým se děti fotí s nastrojeným chlápkem v převleku Santy Clause.

„To nemyslíš vážně“ pousměju se nad jeho nápadem a on už mě táhne k tomu kamionu.

Vystojíme tu dlouhou frontu, kterou Clay využil jako asi už tak stou příležitost na to vyprávět o Vánocích, které jako dítě zažíval. A najednou je to hrozně krásný, slyšet o té kouzelné a poklidné vánoční atmosféře s rodinou, o které všichni neustále mluví. Tentokrát se rozpovídal o tom, jak hrozně moc rád by se vrátil do dětských let a znovu tyhle svátky prožil jako malej. A já kdybych uměl vracet čas, rozhodně bych mu tohle přání splnil. Protože on si zaslouží všechno na týhle hloupý planetě.

-

Cestou ke mně domů se zastavíme ve Walmartu, kde on koupí rámeček a balené jídlo. Z rádia už klasicky hraje 'All I want for Christmas is you' od Mariah Carey, kterou jsme měli tu čest slyšet i ve Walmartu.

Jsme pár bloků od mého bytu. Při zaznamenání zelené na semaforu Clay auto uvede znovu do pohybu. Tuhle křižovatku jsem nikdy neměl v oblibě. Nejen, že je nepřehledná, ale také je to hlavní spoj na dálnici, kudy se často prohánějí neznalý turisti za volanty, kteří se zde často ztratí. A na jejich nepředvídatelné objíždění, otáčení nebo občas i nesmyslně složité tvoření záchranných uliček pro záchranáře, nikdy nebyla radost pohledět. Auto před námi pomalinku popojíždí dopředu, jelikož před námi je stále kolona. O pár dalších sekund je však prostor ke krapec rychlejší jízdě už umožněn. Před vjezdem do křižovatky slyším dunivý motor, nejspíše nějakého vymazleného sporťáku. Nevšímám si toho, tohle je tady přeci jen každou chvíli k mání. Raději se věnuji pohledem Clayovi. Usměju se na něj. Také se usměje. Bezvýznamně vypočítávám, jestli nám poslední vteřiny zelené na semaforu k projetí křižovatky vystačí. Jenže náhle ten zvuk řvoucího motoru je blízko a plně rozžhavený. Ještě před tím než cvakne oranžová se z vedlejší silnice vydere oranžové cosi, které si to agresivně míří k nám. Prudké brzdění, troubení. A já už vím, že je konec. Nic přeci jen netrvá věčně. Poslední momenty trvají nejdéle. Stisknu obě čelisti pevně k sobě, až to tlumivě zabolí, narovnám záda, hlavu co nejvíce natlačím do opěradla, nohy jsou jako z kamene přilepené k podlaze vozidla. Naposledy se podívám na Claye, který moji pozici napodobí. Natáhne ke mně dlaň a já si s ním pevně propletu prsty. A tohle byl očividný konec.

Protože já a on jsme byly zrozeni k tomu, abychom zemřeli.

Vedle sebe.

Konec

793 slov

Znova - sry za pauzu, potřebovala jsem si ten konec promyslet yk

Sry za sad ending, ale tenhle příběh byl depresivní celej, takže to tady prostě patřilo a navíc to vypovídalo už z toho názvu

Díky za všechny hvězdičky, komenty, zkrátka veškerou podporu, moc si toho vážím a je to přeci to jediné, díky čemuž jsem tuhle melancholickou slátaninu všeho dokončila

Peace♡