Born To Die •Dnf ff•

16. Melancholie

George

Ráno mě přepadl další bolehlav. Tentokrát jsem se už ale neprobral na pláži uprostřed Kalifornie.

„Co chceš na snídani?" ozve se šepot přímo vedle mě. Trochu se leknu.

„Vajíčka?" odpovím už více probuzeně.

Ťapkavé kroky zmizí ve dveřích. Převalím se na druhý bok a koukám na jeho část postele. Sluneční paprsky ihned spatří moje čerstvě probuzené oči a udělají svou práci. Zas tak odlišný od tý pláže to není.

„Doprdele" zakleju a rychle se převalím zpátky. Zasraný slunko.

Netrvá dlouho a ťapkanice jsou zpátky v místnosti.

„Dobrou chuť" počká, až si sednu, a položí mi tác s talířem, jehož povrch zaplňují dvě volská oka, na klín. Georgi, konec tý kvantový fyziky ze střední.

Snídaně do postele? Tohle začíná být vážný.. Drž hubu, mozku.

Vleze do skříně, odkud vytáhne jakési poněkud 'novodobé?' triko. Od tý ženský bych čekal pouze plážové košile ze šedesátek. Ona totiž vypadá jako někdo, kdo by za svých mladých let provozoval hippie styl života. A já ji to neberu, moje pratetka byla taková.

Sundá si triko a můj mozek donutí svoje vypálené zornice se znovu zotavit, aby mohli mozku poskytnout informaci o tom, že ten týpek je kurevsky..Ano Georgi, jenom to řekni.

„Chceš taky něco najít? Už musí být nepříjemný furt bejt v tom stejným" zeptá se a prstem ukáže na moje triko. Ani nestihnu nějak zareagovat, protože ten idiot uvnitř mý lebky je plně zaneprázdněn vymýšlením různých scénářů, který se nikdy, ale fakt nikdy nestanou.

Znovu přejde ke skříni a chvíli se v ní hrabe. Po chvíli vytáhne černé triko v nápisem:

„'Dilf Hunter'? Děláš si prdel?"

U něj propukne záchvat smíchu. Plácnu ho přes rameno a vyrvu mu to z rukou. Odejdu s tou věcí do koupelny.

„K tobě se to celkem hodí" řekne, když se objevím s tou věcí na sobě.

„Idiote" trapně se usměju a probodnu ho pohledem.

„Kdy hodláš si nám vyprosit prachy?" začnu, abych přerušil tuhle pro mě trapnou atmosféru.

„Spěchá to?"

„Samozřejmě, můžem přijít o práci" pronesu flustrovaně.

„Ty ne, tebe si šéf až moc cení"

„Jak to myslíš?" zeptám se zaskočeně. Cení?

„Když mě k tobě dával, tak o tvých schopnostech mluvil úplně rozvážně, tebe by se jen tak nezbavil"

Zmklnu a dívám se na něho. Oční kontakt se přeruší, jakmile se podívá do okna.

„Jseš génius, Davidsone" zašeptá, otočený ke mně zády s očima přišpendlenými stále k tomu oknu.

„Jenže každého génia skolí melancholie,“ zamumlá, skoro neslyšně, „Nebuď jedním z nich"

406 slov

Eyo, další kapitola is here ^^