Born To Die •Dnf ff•

5. Mozkový mok

George

„Tímto je případ vyřešen ale nikoliv uzavřen" řeknu, před tím, než mi to šéf položí. Tohle už se dlouho nestalo. Za svejch šest let u kriminologie se tohle stalo pouze dvakrát. Poprvé u případů 'Bovie' - to byl chlápek, kterej měl nějakou zvláštní úchylku se převlékat za opačné pohlaví, nazývat se v ženském nebo středním rodě. Tohle zas tak zvláštní není. Horší byl moment, když se tohle ukázalo jako návnada na unášení dětí. Sedmatřicetiletého muže na policii nahlásila jeho matka. Podruhé to bylo čtyři roky zpátky, případ 'Keln' - sociopatický kletoman s oblibou falšování údajů v bankách a jiných finančních servisech za účelem vytvoření spolku proti lgbt komunitě. Byly to skutku velké akce, které také obnášeli statisíce peněz. Jenže nikdo neznal pořadatele, což začínalo všem připadat divné. Banky si také začali stěžovat, že jim nevychází peníze. Za tímhle vším stál jeden člověk. David Keln byl protestant, bojovník, homofob a taky pěknej idiot. Nedošlo mu, že před těmito jeho velkými projekty se pohádal se svojí matkou, se kterou měl odjakživa velice špatný vztah. Po měsíci hledání zločince se Sussan Keln ukázala na policejní stanici. "Nic nebolí tak moc, jako být zrazen vlastní matkou!" byla Kelnova poslední slova před odchodem na třicet let do vězení.

Co tyto dva případy spojuje? Správně.

Vyjdu z koupelny to oznámit Dreamovi. Ten už ale nejspíš tuto novinu obdržel. Telefonu, na tváři má vážný výraz a pochoduje od kuchyňské linky k velkému oknu a k tomu přikusuje zelené jablko.

Počkám, až svůj hovor dokončí.

„Víš o tom?" zeptám se ho ihned, jak svoje mobilní zařízení zastrčí do zadní kapsy jeho kalhot.

„O čem?" zeptá se a přitom nakloní hlavu do strany jako štěně.

„S kým jsi volal?"

"S mámou, proč?" jako vážně?

Vydechnu a pokynu mu, aby se posadil ke stolu. On tam učiní. Zasednu naproti němu a hledám slova. Stejně řeknu to, co mi teďka plave v mozkovým moku.

„Jeho matka ho nahlásila"

„Koho a čí?"

„Děláš si prdel, že jo?!" vyjedu na něj.

„Vole sorry, mám ADHD, což mi tak trochu komplikuje pamatovat si věci, objasni mi to, prosim" ma 'prosim' dá až moc tvrdej důraz. Zaskočí mě to.

„Víš vůbec kvůli čemu jsme tady jeli? Kvůli čemuž tady jsme? Kvůli čemu nás povolali?" nedá mi to. Zlobím se, vážně.

„Kvůli tomu případu přece!" vyjekne. Konečně se mu rozsvítilo v tý jeho kebuli.

„Počkat, to ale znamená-" zastaví se, usměju se a pokývu hlavou.

„Ale stejně to není u konce, musíme zjistit, proč se to stalo" pokračuju.

„Ten člověk je blázen, konec pohádky" zavelí a lehce bouchne do stolu.

„Všichni jsme tak trochu blázni, musíme přijít na to, co se stalo před tím, co on je za člověka po duševní stránce, média to tak chtějí" naléhám.

„Navíc, šéf mi to sám řekl, k večeru musíme být v Rockland-"

„Blázni?" přeruší mě náhle.

„Neříkej mi, že se tě to dotklo" prokroužím očima.

„Kde je Rockland?"

„Jižně od Bostonu, asi 7 hodin autem" řeknu a oba se podíváme na hodiny zavěšené nad vchodem do kuchyně.

„Kdy je 'k večeru'?" naznačí uvozovky.

„Do osmi maximálně" času je až moc. Vstane a podá mi nějakou polystyrenovou krabičku, která voněla döner masem. Na ní je položená plastová vidlička. Beztak na ni sahal. Strčím ji pod tekoucí vodu ve dřezu a zatřepu si s ní, aby všechny kapky z ní spadly.

„Vadí ti, když se ti seru do věcí, viď?" prolomí to ticho najednou. Otočím se na něj.

„Včera cigarety, dneska vidlička, za pět hodin to bude moje tělo" to vyznělo..

„Jakože mě roztrhneš vejpůl, protože moc dobře na tobě vidím, jak moc ti vadím" rýpne si. Nějak ho to nezraňuje. Spíše ho to baví.

„Vadí mi všichni" přiznám.

„I tvoje rodina?" ta nejvíc. Jestli se to vůbec dá považovat za rodinu.

Mlčím.

„No to je jedno, změníme téma, chci něco o tobě vědět, šerife. Co posloucháš?" dlaní si podloží bradu. Malíčkem si hladí spodní ret.

„K čemu ti to bude?" zasměju se flustrovaně.

„Ale noták, dal bych ruku do ohně za to, že posloucháš Lanu Del Rey a brečíš u alba Blue Banisters!" kriste.

„Nebo u songy 'Pretty when I cry'"

„Protože ti to sluší, když pláčeš.."

688 slov

Another one😝