Born To Die •Dnf ff•

25. Plyšový tygr

George

Otevřu oči a chvíli jsem zmatenej, kde se právě nacházím. Celé moje zorné pole je šedá látka. Trochu se odsunu. Šedé tílko. Hrudník dotyčného se pravidelně zvedá. Pokusím se odsunout ještě víc, ale jeho pevné sevření mi v tom silně zabraňuje. Jednu jeho ruku ze sebe sundám a vyhoupnu se do tureckého sedu. Dlaně si položím na kotníky a pozoruju ho, jak klidně oddechuje.

V kapse u kalhot, které leží na zemi vedle postele, mi začne vybrovat mobil. Sáhnu po něm a podívám se, kdo mi k sakru v sedm hodin ráno volá. Šéf.

„Prosím?"

„Davidsone, nutně tě teď potřebuju na stanici" rozkáže a hned to položí. Podívám se na něj. Ty vole jak se tam mám teď dostat? Na týhle práci naprosto "miluju", že i v době, kdy máte dovolenou, musíte jít zpět do práce, pokud se něco nového stane. A je úplně jedno, jestli je to řadící sériovej vrach nebo amatérskej narkoman, co se právě pokusil vykrást bankomat. To druhý se stalo asi třikrát.

Zatřesu mu s ramenem. Jeho decentní svaly jsou poměrně atraktivní.

„Hej, vstávej" nikdy jsem neuměl budit lidi.

„Huh, co? Co chceš?" zamumlá rozespale a zamžourá na mě očima.

„Teď mi volal šéf, že mě nutně potřebuje na stanici, hodil bys mě tam?"

S velkým zívnutím vzhledově podobnému lvímu řevu se postaví na nohy a zohne se k jeho oblečení poházenému po podlaze. Kdyby tady někdo teď přišel, asi by si myslel svoje.

„Novej případ?" zeptá se už více probuzeně, když si svlékne tílko. Moje oči nechtěně zavadí o jeho pas.

„Nejspíš" odpovím tiše.

-

„Fajn, až budeš s tímhle hotovej, tak mi napiš a já tě zas vyzvednu, zatím" vzkáže a já pokývu hlavou na souhlas.

„Pa" řeknu a vylezu z auta.

Hlavní dveře, dlouhá chodba, do druhého patra to vezmu výtahem, ksakru plnej výtah. Zmáčknu se k ostatním a čekám, až se dostanu tam, kam potřebuju. Další dlouhá chodba. Stojím před šéfovou kanceláří a párkrát zaklepu na jeho dveře.

„Dále" ozve se zevnitř a já vejdu.

„Chtěl jste mě tu" oznámím a zasednu na jednu ze dvou židlí naproti němu.

„Správně" proplete si prsty, pěstmi si podloží bradu a zadívá se na mě. Pak otevře šuplík a podá mi hnědou složku plnou papírů.

„V době vaší nepřítomnosti se jako vždycky událo další svinstvo, tentokrát případ 80D8934-A" povídá mezitím, co listuju složkou. Jsou tu samé fotky jeho napuchlého obličeje a špatně zastřiženého kníru. Na dalších stranách je něco málo o jeho obětech. Holčičky. Chudáci děti. Nejmladší je šest.

„Barney Brück, 56 let, pedofilie" přečtu.

„Je dole ve výslechárně, následně bude nejspíše potřeba se pohrabat v jeho bytě, jenže problém je takový, že nikdo neví, kdo ten zmrd je a kde bydlí, imigrant nejspíše evropského původu" na čele mu vyskočí pár vzteklých vrásek a já se složkou v ruce opouštím jeho kancelář. 

Stejnou trasou se dostanu zpět do přízemí a ladným krokem si to mířím k výslechárně. U okna s mléčným sklem stojí Scarlett. Tiše se k ním přišourám a položím ji dlaň na rameno, na což reaguje vždy trhnutím. Nikdy jsem se ji neptal, jak vypadalo její dětství, protože ona je ten typ člověka, co musí na každou otázku znát důvod, proč ta otázka vznikla. A na mou odpověď '„Vypadá to jako pozůstatky z temné minulosti"' by odpověděla otázkou '„Ty snad něco o tom víš, brouku?"' a já bych se tak akorát dostal do slepé uličky.

„Tyvole!" vykřikne s nadšením, když mě zaznamená. Zmačká mě jako plyšáka a políbí na obě tváře. Tváře si poté otřu nártem ruky, protože opět má na sobě tu její pro ni typickou rudou rtěnku.

Díváme se na toho kreténa připoutaného pouty ke stolu. Naproti němu sedí Hurdy, týpek, co je mistr na nucení lidí prozradit pravdu. Jenže ten zabedněnec nehne ani brvou.

„Vedle jsou ty holčičky, Cassidy, Laura, Tonie a Luyba" oznámí mi Scarlett.

„Ta poslední je ruskýho původu?" zeptám se bez váhání.

„Jo, je tu nelegálně" jak se tohle ksakru stane?

„Všechny se pohybují ve věkovém rozmezí šest až devět let"

„Dvě cifry jsou nejspíše moc starý" utrousím znechuceně a ona můj výraz napodobí.

„Pojď" chytne mě za ruku a táhne mě k dalším dveřím. Z kapsy vyndá klíče a my vlezem do místnosti, kde na velké lavici sedí čtyři holčičky, které mají spolu spletené prsty a všechny se dívají do země. Hlavu zvedne ta na levém konci. Na triku má připnutou jmenovku. 'Cassidy'.

Dřepnu si k ní a ona se na mě zadívá jejíma prázdnýma modrýma očima. Jako tělo bez duše. Muselo to být strašné, co si prožili.

Opatrně k ní natáhnu ruku a na chvíli zaznamenám, jak konečky prstů na její ruce se váhavě hnout.

„Já ti neublížím, slibuju" zašeptám.

Děvčátko si mě změří pohledem a pak ke mně natáhne ruku. A já soucitně držím Cassidy za ruku a po jejích tvářích se náhle kutálí slzy.

„Jsi první, koho se tady dotkla" ozve se za mnou uchváceně Scarlett.

Holčička pláče dále a já se zvednu a z komody vytáhnu plyšového tygra. Tahle místnost totiž slouží jako 'herna' pro děti, které se ať už chtěně nebo nechtěně zapletly do potyčky se zákonem. Před pár lety tu byl případ, kde dvanáctiletý klučina zastřelil svého alkoholického otce. A tenhle plyšák mu sloužil jako kapesník na jeho slzy viny.

Ostatní holčičky na mě uvrhnou jejich slzavé pohledy a já hrábnu po dalších třech plyšácích. Plameňák pro Tonie, lední medvěd pro Lauru a krysa z Ikei skončí u Luyby v náruči. Otočím se na Scarlett, která také roní slzy.

„Jaký monstrum by mohlo ublížit tak nevinným duším?" zašeptám a snažím se udržet slzy. Chlapi nebrečí.

928 slov

Všichni povinně běžte číst 'Úhel pohledu'

PS: děkuju za 1,4k přečtení :)