V Prokletí Veršů [ DOKONČENO ]

Odpouštím ti. . .

Nepřijala si mě takovou jaká jsem.
A teď mě za to nenávidíš.
Já že mám žádat o odpuštění?
Snad ti to dojde přeci jen.

Kolikrát jsi byla na dně a znovu se postavila?
Kolikrát si potichu křičela, protože jsi to vzdala?
Byla jsi někdy zticha, protože ses bála výsměchu?
Ne? Tak skus zaspívat svýmu životu.

A já že mám žádat o odpuštění.
Já mám být ta, co ti dopřeje porozumění.
Když ty ani nevíš, co každej den prožívám.
Jakou bolest uvnitř zažívám.

Odpouštím ti. . .
Divíš se mi, proč to říkám.
I přes všechno to, co jsi mi udělala, nechci abys uvízla v síti.
Nechci, abys zažila pocit toho, jak uvnitř umírám.

Přes všechno zlo, co jsi na mně přivolala, ti odpouštím.
Tvou vinu ze své hlavy vypouštím.
Zasloužíš si druhou šanci,
využij ji a konat začni.

Tahle báseň je má nejnovější, napsala jsem ji dnes.

Prosím, navzájem si odpouštějte, kolikrát ani možná nevíte, co se uvnitř toho člověka odehráva a proč koná tak, jak koná. Svět pak bude mnohem lepší a barevnější, když budeme předcházet zbytečným hádkám a nenávistem.