Mladost stáří

2 1 0
                                    

Když tuhle báseň píšu,
zapomínám na hrůzy a běh.
Po tomhle světě chodím již pár let,
a stejně si pamatuju, když mě vichr poprvé smet.

Ještě jsem ani dospělost pořádně neokusila,
a už teď jsem se s mnoha věcmi vyrovnala.
Chladnou hlavu snažím si zachovat,
ať se nemusím nad blbostmi rozčilovat.

Vím, jak se cítí bolest,
a přesto jsem ji neokusila.
Znám Pravdu osobně,
a přesto už jsem na ni párkrát pozapomněla.

Možná že má duše je jak sopka prastará.
No když budu přeci jen ztracená,
kdo se o mně postará?
Kdo mi dokáže, že ta snaha nebyla zbytečná?

Možná, že jednou ten den nastane,
kdy budu muset uchopit své vlastní opratě.

V Prokletí Veršů [ DOKONČENO ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat