V Prokletí Veršů [ DOKONČENO ]

Nekončící slova

Zapomínáme kdo jsme,
v zrcadle vidíme jen sami sebe,
po světě chodíme bezcílně,
ke druhým se chováme nelítostně.

Ano, pravda bolí,
sklamání a podrazi nás zlomí,
naše srdce nenávistí hoří.
Kolik z nás v noci slzy roní?

Osud nám dal možnost volby,
těch, co to přijali, jsou plné hordy,
na světě je tolik zlosti,
přesto se smějeme a jsme plný radosti.

Nevnímáme druhé kolem sebe,
chamtivost nás dál vede,
jsme nevšímaví, v hlavách máme bouřlivé nebe,
které nám říká, že naše pohodlí je nadevše.

Už ani ptáci tak krásně nespívají,
nelítosně nás proklínají,
jiní nás prosívají,
ať přestaneme ničit to, co nám nikdy nepatří.

Krása života zaniká,
vznikají nepokoje a panika,
blíží se nekonečná vánice,
co ukončí naše bytí a my zmizíme z toho blázince.

Existuje ještě nějaká naděje?
Co nám zítřek do života přinese?
A co když to jedldnou provždy skončíme?
Bude to lepší, pokud už žádnou budovu nezbortíme?

Ano, možná, co kdyby, to jsou jenom domněnky,
nic pro to neděláme, kdo to ale poslechne?
Kdo to těžké břímě ponese?
Na konci cesty se tomu jistě zasměje.

Naše myšlení v dobré obraťme,
ať nás už víc nic nesklame,
ať si naše duše spokojeně vydechne,
a už se víc zpět neohlédne.