TST:Subject C15 (CZ fanfikce)

Beznaděj

Když vyjdou ven z budovy, Arianu oslní slunce. Skoro nic nevidí. Málem po cestě zakopne, ale někdo ji pevně drží za paži. Ani nepostřehla, že Janson zmizel a nahradil ho postarší, svalnatý muž, kterého Ariana nepoznává. Nikdy předtím ho neviděla. Vede ji k přistavenému autu, ve kterém sedí jen řidič a spolujezdec. Nepoznává ani jednoho. Je ji to jedno. Teď se jen soustředí na své kroky. Muž ji nacpe na sedadlo za řidičem a pak si sedne vedle ní za spolujezdce. Když si její oči konečně přivyknou oslnivému světlu, všimne si, že na ni muž zírá a drží v ruce zbraň, kterou má namířenou jejím směrem. Asi pojistka pro to, aby neudělala žádnou hloupost.

Ujedou jen pár kilometrů, když řidič zastaví a vypne motor. Ariana si všimne, že tu jsou zaparkovaná další auta. A také si všimne vrtulníku, který se připravuje pro vzlétnutí. Dvě osoby vepředu vystoupí z vozu, pak muž vedle ní a nakonec ona. Když se rozhlíží kolem se, muži si začnou brát z kufru auta své batohy a zbraně. Pak  řidič se spolujezdcem vyrazí napřed. Teprve teď si všimne jejich oblečení. Tohle oblečení poznává. Nosí ho vojáci, když jsou povoláni do akce. Znovu ucítí ten záchvěv strachu a paniky. Muž ji pokyne hlavou, aby je následovala. Nepřestává během těch pár metrů na ni mířit zbraní. S velkým úsilím nastoupí do vrtulníku, on hned za ní. Tam už sedí jejich spolucestující s dalšími vojáky, kteří mají na svém oblečení vyšité logo ZLOSINu. Připravují se pro vzlet. Některý z nich ji přikáže, aby se posadila na podlahu. Pak ji chytne za  ruce a připoutá je k ocelovému držadlu nad ní. Snad ji do té doby neodumřou paže. Aspoň, že už na ni přestali mířit, ale všichni vypadají připraveni ji zneškodnit, kdyby to bylo třeba. Když jsou všichni usazeni, vrtule se začnou rychleji otáčet a burácet. Za malou chvíli jsou ve vzduchu a letí do neznámého cíle.

Dokázali to. Zvládli se dostat k Pravé ruce. Minho tomu stále nemůže uvěřit. Dostali čisté, teplejší oblečení a po dlouhé době něco pořádného k jídlu. Teď sedí na menším kopci na kusu skály. Rozhlíží se kolem sebe. Pořád pod ním někdo pobíhá. Vidí také Arise a dvě holky, které Pravá ruka zachránila již dříve, jak spolu sedí a povídají si. Tuší, že se jedna jmenuje Sonya a druhá se jmenuje Harriet. Je rád, že je na chvilku sám. Dívá se na krásně zbarvený soumrak, když jeho mysl zabloudí zpátky k Arianě. Zajímalo by mě, co zase vyvádí za hloupost. Na hlouposti je ona expert. Během přemýšlení o dívce, kterou nechal na Spáleništi, ani nepostřehne, že si k němu přisedl Newt.

,,Jsi v pohodě?"

Sám ani neví. Neodpoví mu, jen se dál kouká do dálky.

,,Minho, mluv se mnou," naléhá na něj jeho kamarád, ,,vím, že ti chybí. I potom všem, co se stalo, mně chybí taky. Nám všem."

,,Co se to s vámi sakra děje?" Podívá se na Newta, jako kdyby řekl, že se chce vrátit zpátky do labyrintu. ,,Zradila nás!" 

,,Technicky vzato se nás chystala zradit. Ale myslím si, že by to nakonec neudělala. Ani kdyby se nedozvěděla pravdu o Benovi."

Ví, že má Newt pravdu. Nechce si to připustit, ale má pravdu. Jako vždycky, chytrolín.

,,Teď už je to stejně jedno," vzhlédne k obloze a dodá, ,,je pryč."

Newt si jen povzdechne, ale neříká nic. Minho je za to rád. I za jeho přítomnost. Později se k nim připojí Pánvička. Oba jim jen kývne na pozdrav, ale jinak všichni sedí mlčky vedle sebe.