TST:Subject C15 (CZ fanfikce)

Vyhoštění

Yeeeeaaahhhh jsem zpět!!! Opravdu se omlouvám že dlouho, opravdu dlouho nic nebylo :(( Víím že pořád slibuju že se budu snažit přidávat častěji ale bohužel někdy nebyl čas a když už byl tak nebyla nálada a ani nápady na děj. Takže doufám že mi to prominete a doufám že se vám nová kapča (trochu víc delší :O :DD) bude líbit. Mám vás rádaa. <3

Ariana se zastaví až po několika minutách běhu a to z toho důvodu, že kvůli pláči nemůže popadnout dech. V jedné z ulic města se předkloní a zapře se o kolena a zhluboka se nadechne. Na zem k jejím nohám dopadají slzy z jejího obličeje.

Vypadni. To bylo všechno, co jí Minho řekl. Věděla ale, že tím ve skutečnosti myslel o mnoho víc.

Když zjistila, že Benjamin zemřel, vstala Ariana ze země s tím, že má cíl. Chtěla se postavit ZLOSINu, chtěla ho zničit - to jí dávalo sílu pokračovat, jít dál. Teď, když koleny padne do písku, ovšem nevidí jediný důvod, proč by se kdy ještě měla zvednout.

Zůstala úplně sama.

Přes vlastní vzlyky neslyší vůbec nic ve svém okolí a je jí to jedno - hystericky pláče, celé její tělo se třese a na ničem už nezáleží. Její bratr je mrtvý a teď přišla i o Placery. Nemá nikoho. Na celé této zpropadené planetě na ní nikomu nezáleží.

Brendě a Jorgemu ano, pípne v ní něco slabě a ona se přinutí nadechnout mezi vzlyky. Třeba se pro ni vrátí. Třeba ji ještě neodepsali.

Je to jen chabá naděje, ale právě ta ji přinutí se postavit na nohy a oprášit si kolena. Zastaví pláč, jako by cvakla ovladačem, a otře si zrudlé, flekaté tváře. Možná by ji Placeři měli nechat být. Možná by to měli udělat i Brenda s Jorgem - až najdou Pravou ruku, budou před ZLOSINem definitivně v bezpečí. Návrat pro ni by je jen ohrožoval. A ona si to ani nezasloužila. Ne, ne - Ariana si zasloužila přesně tohle. Zůstat ve mně se všemi těmi raply a nakazit se erupcí, zemřít sama, polorozpadlá, prohnilá, nejspíš i namol opilá někde, kde nikdo nezná ani její jméno.

Sklopí zrak na své masivní boty a promne si mezi prsty konec copu. Popotáhne a hned na to se za ten zvuk zastydí. Už teď se chová jako troska.

Tou ale ona není. Nebo snad ano?

Ariana zvedne hlavu a podívá se do ostrého slunce. Celé tělo ji bolí, každý její nádech je trhavý, mysl ji muší přehráváním si rozhovoru s Minhem pořád dokola, dokola a dokola-

Mohla by tu zůstat a napořád se litovat. Mohla by předstírat, že je nikdo. Počkat, až si pro ni přijde erupce. Počkat, až opravdu přijde do bodu, kdy jí na ničem nebude záležet.

To ale není ona. Ariana nepřijímá, co jí osud naservíruje. Manipuluje s ním podle svého.

A už teď moc dobře ví, co musí udělat.

Minho sedí na sedadle spolujezdce vedle Jorgeho a celou cestu zatím zarytě mlčí. Pokaždé, když se nadechne k načatí věty, zase pusu rozhořčeně zavře. Jorge ho pozoruje a nakonec je to on, kdo prolomí ticho.

,,Kam odešla?"

Minho se na něj prudce obrátí a zřejmě je to poslední popíchnutí, které potřeboval, protože hned na to se na muže utrhne: ,,Tys to věděl, že?"

Jorge zachovává klidnou tvář. Přeřadí si, dupne na plyn, auto poskočí. ,,Co?" zeptá se.

,,Že přišla ze ZLOSINu," zavrčí Minho a vzadu v autě nastane hrobové ticho. ,,Že pro ně pracovala."