TST:Subject C15 (CZ fanfikce)

Nabídka

Tak...užíjte si čtení a doufáme že se vám tento příběh líbí :) Nám teda jo :DD <3

Už strašně dlouho je ticho. Jediný zvuk vydávají velké hodiny nade dveřmi - tikají. Tik, tak. Tik, tak.

Znervózňuje ji to. Čas je něco, čeho je třeba si vážit, protože nikdy nevíte, kolik ho máte. Zvlášt lidi jako ona. Nelíbí se jí tu teď jen tak sedět a dívat se, jak vteřiny utíkají. Tik, tak.

Sedí za stolem a čeká na člověka, který jí hodlá udělat nabídku. Ví, že tu nabídku udělá. Potom, co se dnes stalo, budou potřebovat pomoc. Proto je tady.

Když muž konečně přijde, dívka už málem spí s hlavou na stole.

,,Vítej," řekne.

Jen na něj vytáhne obočí.

Muž si přisedne naproti ní a začně netrpělivě ťukat prstem do stolu. Dívka nemůže uvěřit tomu, co vidí - to ona tu sedí celé hodiny, ne on!

,,Trvalo vám to," vyjede po něm podrážděně.

,,Omlouvám se. Máme teď jisté... komplikace."

Odfrkne si. ,,Samozřejmě."

Nic neříká, jen ji pozoruje. Je jí to nepříjemné. Vrhne na něj povýšený pohled a opře se lokty o stůl. ,,No?" pobídne ho. ,,Co ode mě teda chcete?"

,,Děcka z labyrintu A dnes-"

,,Já vím," přeruší ho s protočením očima. ,,Všichni to vědí. Nedokázali jste ty svoje pokusný psejky udržet na vodítku."

Otevře pusu a pak se na ni zaškaredí. Oplácí mu pohled stejně tak tvrdě. Neměla by si vyskakovat na nadřízené - ale stejně to dělá. Proč taky ne? Nemá co ztratit.

,,Teď mi řekněte," prohlásí sebevědomě, ,,co ode mě sakra chcete?"

,,Dovedeš je zpátky," oznamuje jí muž.

Tik, tak. Do ticha, které nastalo, se začne pobaveně uchechtávat. Vrtí hlavou nad jeho stupiditou. ,,A proč přesně bych to měla dělat?"

Mužovy koutky se zvednou do vědoucího úsměvu. ,,Hádám, že je ještě stále něco, co potřebuješ."

Narovná se. Tušila, že přesně tohle jí nabídne - teď, když je to však skutečné, neví, jak s tím naložit.

,,Jak můžu vědět, že nelžete?"

,,Pokud nezklameš, bude ti vyhověno," odpovídá muž prostě.

Založí si ruce na hrudi a opět nahodí arogantní výraz. ,,Proč já?" Dřív, než však stačí odpovědět, zvedá prst do vzduchu a pokračuje: ,,Och, nechte mě hádat. Jedna holka je naprosto postradatelná."

,,Nebudu ti lhát. Radši ty než kdokoliv z nás."

Zvedne oči ke stropu a vzdychne. Idiot.

,,Zaručíte mi bezpečí. Všechno, co budu na Spáleništi potřebovat," prohlasí a namíří na muže prstem. ,,Nehodlám tam umřít."

,,Neumřeš," ujistí ji muž. Jeho ústa se však opět zvlní do úsměvu, který připomíná spíš úšklebek. Je jí jasné, že mu nemůže věřit - když už se jim nebude hodit, lehce se jí zbaví. Tedy... Můžou se o to pokusit. Neměli by ji podceňovat, zvlášť ne teď. Pokud splní úkol, který jí dali, získá to, co je pro ni nejdůležitější. Získá zpátky svůj život. Alespoň jeho část.

Vstává a dává si ruce do kalhot. ,,Beru to," prohlásí.

,,Jistě," usměje se znovu muž - stejně jako ona věděl, že neodmítne.

,,Chci informace o všech subjektech," poručí si dívka lhostejně. ,,Doneste mi je ke mně. Ale neotravujte mě teď alespoň hodinu. Chci si užít poslední chvilky, než mi půjde o kejhák."

Líbí se jí s ním takhle mluvit. Poprvé - a naposledy - může být někým víc. Po cestě ke dveřím si přehodí culík dlouhým rudých vlasů na záda.

,,Ariano,'' osloví ji ještě muž. Její jméno z jeho pusy zní jako něco nebezpečného, jako něco, co je třeba eliminovat. Jako jméno holky, která si příliš vyskakuje.

,,Hm?" otočí se na něj.

Zírá do zdi, nepřítomně, ale přitom maximálně soustředěně. Řekne tu jedinou větu, kterou jí vštěpovali do hlavy už od malička: ,,ZLOSIN je dobrý."

Napadne ji: Ach.

Napadne ji: To je diskutabilní.

Otevře dveře a než odejde, donutí se říct: ,,Já vím."