TST:Subject C15 (CZ fanfikce)

Odpočinek

Zdravíím :DDD :* Omlouvám se že sem dlouho nic nepřidala :(( Takže vám to dnes konečně vynahradím :* Včera sem byla s kamarádkou plesat a jedním slovem bylo to úžasný :3 3:) Chodíte taky někam na plesy??? :)) Jinak děkujeme za votes a komentíky by taky nějaké bodly :)) :DDDD

Rozhodne se zabít čas (nebo spíše nějak zapomenout na čas - nelíbí se jí teď moc slovo zabíjet) tím, že si pročítá složky o subjektech. Znovu a znovu a znovu. Dojde jí, že nejčastěji přečetla Newtovu a Winstonovu. S pozdechem nakonec jen zůstane zírat na fotografii chlapce, kterému vzala život. Snaží se nějak obhájit samu sebe, ale všechno v její mysli náhle selhá - no a co, že byl Winston zraněný? No a co, že trpěl a stejně by ho čekala smrt... Nebo spíš něco ještě horšího? No a co, že si to tak přál? To její ruka mu vzala život. Její nůž mu podřízl krk.

,,Neházej mě prosím zase na zem," ozve se za ní poněkud poplašeně a když dívka vzhlédne, spatří Thomase se zvednutýma rukama v gestu říkajícím: zařaď zpátečku holka!

Musí se tomu pousmát.

,,Měl bys spát," zašeptá pak a zaklapne papíry. Thomas jí věnuje posmutnělý úsměv. ,,A taky bych měl pokládat míň otázek a víc přemýšlet, než něco udělám," řekne s úšklebkem. ,,No, nevím, jestli sis všimla, ale to je asi tak trochu-"

,,Nereálné," přeruší ho Ariana. ,,Jo, všimla jsem si."

Rozprostí se mezi nimi ticho, ale není to ani trochu trapné. Dívka se uvolní a promne si krk. ,,Nemůžu tomu uvěřit," promluví po chvíli Thomas.

,,Čemu?" nerozumí Ariana a s nepochopením pozoruje Thomasův rozšiřující se úsměv.

,,Tomu, že už zítra budeme v bezpečí," odpoví jí a Arianě zamrazí tak moc, že si v reflexu málem zlomí vlastní krk. Povolí stisk a narovná se v zádech. ,,Hmm," vyrazí ze sebe, protože Thomas čeká na její vyjádření. Usměje se na něj a cítí, jak ji pálí v očích.

Benjamin, připomíná si. Tvůj mladší bratr. Důvod, proč to uděláš. Důvod, proč je všechny zradíš.

Nepotřebuju je. Ariana si to umanutě opakuje v hlavě jako mantru. Nepotřebuju je, nepotřebuju je, nepotřebuju je. Oni budou zítra zpátky u ZLOSINu, kde začali, a ona už je nikdy znovu neuvidí. Bude se svým bratrem. Jak asi vypadá? Kde celou tu dobu byl? Bude vojákem jako ona - nebo dostal jiný úkol? Co asi řekne, až ji uvidí?

Náhlá touha po setkání s ním a uvědomění, že se to už opravdu brzo stane, že to není nějaký šílený, nedosažitelný sen, jí přinutí sklopit hlavu a nechat si zakrýt obličej vlasy, aby Thomas neviděl její podivně šťastný a zároveň i bolestný výraz. Ariana se rozhodne změnit téma.

,,Pamatuješ, jak ses cítil, když ses probral v Kleci?" položí otázku, která jí z nějakého důvodu neustále vrtá hlavou.

Thomas se na ni překvapeně podívá a pak přikývne. ,,Jasně, že pamatuju. Nejdřív šok a zmatek, dezorientace, pak panika. Strach."

Ariana přitaká, pravdou však je, že si nic takového neumí představit. Její hlava je to jediné, co měla právo si nechat - to, kým byla, jí nikdo neukradl. Měla však vzpomínku, která jí Thomasův popis připomínala...

Otec svírá za jednu ruku ji, za druhou Benjiho, a táhne je chumlem stovek lidí tlačících se směrem dopředu, k jedinému cíli. Arianiny malé a vyděšené oči sledují základnu ZLOSINu jako nebezpečnou příšeru, která se může každou chvíli natáhnout a spolknout je všechny do sebe. ,,Tati," fňuká a cuká otci za rukáv. On ale mluví s někým v odporné, hrůzostrašné masce.

,,Vemte si je," šeptá naléhavě otec. ,,Minimálně jeden z nich je imunní a já vím, že berete i ty neimunní..."

Arianin zrak rozostřený slzami padne na mladšího brášku. Stojí tam úplně klidně, nebrečí jako ona. O tolik statečnější byl.

,,Minho už by tě měl vystřídat,'' vytrhne ji z myšlenek Thomas a Ariana kývne. ,,Chceš ho vzbudit ty nebo mám já?" zeptá se jí.

,,Můžeme ho vzbudit společně," navhruje dívka. ,,Nějakým obzvlášť šetrným způsobem."

Současně se na sebe zlomyslně zašklebí a pak oba vstávají a plíží se k Minhovi, ona zleva, Thomas zprava.

,,Fůůůj," protáhne Ariana a s nakrčeným nosem se nakloní k Minhovu obličeji, ,,to je slina?"

Thomas se otřepe, natáhne ruku a zacpe Minhovi nos.

Ariana pobaveně sleduje, jak chlapec začne vydávat chrochtavé zvuky a lapat po dechu. Než se ale stačí probrat, Thomas ho s potlačováním smíchu pouští. Pak si utře ruce do kalhot. ,,Jsi na řadě," pobídne ji.

,,Tak přitvrdíme," ušklíbne se Ariana, nedočkavá se Minhovi pomstít za všechny ty jeho řeči - jednou rukou ho znovu chytí za nos, druhou ho vezme za bradu a zavře mu pusu.

Minho zabručí jako medvěd.

,,Thomasi, baterku! Honem, rozsviť si ji a dej si ji pod obličej," vyhrkne Ariana a Thomas neváhá a plní její žádost během dvou sekund. Mezitím Minho strčí do Ariany, zalape po dechu a ospalýma očima se podívá na osvíceného Thomase.

Z úst mu vyletí vysoké, táhle, panické a hlavně totálně holčičí zapištění.

Ariana na něj vteřinu civí. Pak propukne v tak šílený smích, že má pocit, že se snad nikdy nezastaví.

Všichni vyskakují na nohy a snaží se zjistit, co se děje. Newtovi trčí vlasy na všechny strany a zmateně kouká na Minha. ,,Frasně, co se zase děje?"

Thomas a Ariana mají pořád ještě záchvat smíchu. ,,Měníme hlídky," pokrčí oba rameny.

,,Ona mě chtěla udusit!" osočí se Minho a namíří na Arianu prstem. Ta si otře slzy od chechotu a odfrkne si.

,,Jasné, specializuju se na zadušení člověka ve

spánku a Thomas to hrozně chtěl vidět, tak jsem si řekla: ,No jo, Minho leží opodál, tak ho v tichosti zabijeme'. Jenže kdo měl vědět, že ječíš jako holka?"

Thomas prskne smíchy.

,,Panebože, vy jste neskuteční idioti," prohlásí Pánvička unaveně, díky čemuž si vyslouží souhlasné kývnutí od všech ostatním.

,,Kašlu na vás. Jako by nebylo dost jiných věcí, nad kterýma byste mohli přemýšlet," odsekne Minho, popadne svůj spacák a odkráčí držet hlídku.

Thomas na Arianu jen pokrčí rameny, jako by tím chtěl říct, že nechápe, co oni nechápou na srandě, a potom si taky odejde lehnout.

Newt ji zachytí za ruku, když se ohýbá pro spacák. ,,Žádný dušení," prohlásí a když se Ariana chce zase začít smát, zavrtí hlavou a nakvašeně jí oznámí: ,,Chováš se jako malá. Ty i Thomas."

,,Tak promiň, mami, že se snažím nepropadnout nekonečné depresi a nemyslet na ty, který jsme ztratili. Jestli jsem se vás nějak dotkla, protože nehodlám nosit černej závoj a fňukat, tak byste si mě asi radši neměli moc všímat."

Hned co ta slova vypustí z pusy, má chuť si naliskat. Newtův výraz se změní na kamenný, kývne, otočí se od ní a jde si lehnout. Ariana otevře pusu a udělám krok dopředu. Zarazí ji ale slovo, které se jí formuluje na jazyku - promiň.

Ona se nikdy neomlouvá.

Sleduje, jak si Newt lehá, stále zády k ní. Zhluboka se nadechne. Chtěla by, aby se jí to tak nedotklo, protože je to takhle lepší. Čím míň ji budou mít rádi, tím míň ona bude mít ráda je. Tím snažší to všechno bude.