TST:Subject C15 (CZ fanfikce)

Informátor

Zdravíčko.

Tak jsem konečně tady s novou kapitolou. Jak jsem již psala, fanfikci již dopíšu sama. Proto je možné, že se tam objeví nějaké chyby. Za to se předem omlouvám, ale snažila jsem se to napsat opravdu co nejspisovněji.

Doufám, že se bude kapitolka líbit. ❤

Ariana zahlédne jen na malou chvíli v Jansonových očích strach, ale hned na to jí v uších zní dobře předstíraný smích. 

,,Zabiješ?" chechtá se mezi slovy. ,,Vážně si myslíš, že zrovna ty porazíš ZLOSIN?" Jeho smích najednou ustane a opět přiblíží svůj nechutný obličej k jejímu. Teď už v jeho očích nevidí strach, ale čirý vztek. 

,,Ty nikoho nezabiješ. Protože do té doby," se silným sevřením její tváře, která ji stále bolí a začíná pomalu otékat, ji donutí se na něj podívat, ,,tě zabiju sám. Pageová tu není, aby tě zachránila. A bohužel, vojáci na Spáleništi umírají pořád. Můžu říct, že jsem tě našel už mrtvou někde uprostřed pouště." 

Během toho se jeden druhému dívají přímo do očí. Ariana nehodlá uhnout ani o píď pohledem, i když nejradši by se hned od něj odvrátila. Po pár vteřinách, které se zdají jako věčnost, vpadne do místnosti muž. A rychle se blíží k ní a k Jansonovi.

,,Šéfe." řekne a vyčkává na reakci.

Janson ho nevnímá a stále se na sebe koukají. Muž, který podle postavy a postoje vypadá na velitele, má ale očividně něco důležitého k řešení. 

,,Šéfe." znovu zopakuje, ale teď trochu důrazněji. Janson konečně uhne pohledem a pustí ji. Podívá se na svého podřízeného. Arianě se skoro viditelně uleví.

,,Neříkal jsem snad, že mě během výslechu nemáte rušit?"

Vypadá, jako kdyby mu chtěl za to vyrušení jednu vrazit. Ariana je ale za to přerušení ráda. Hlava ji spadne na hruď, začíná být tím vším unavená. Kdyby měla zemřít už teď, smířila by se s tím. Nesmíš to vzdát. Asi už začíná mít halucinace, ale jakoby slyšela svého bratra. Musíš pokračovat, musíš přežít. Najednou má v očích slzy. Chce se přidat k Benovi, ke svému bratrovi na onom světě, pokud něco takového existuje. Ale ten hlásek v její hlavě jí říká, že ten čas ještě nenastal. Máš pravdu, pomyslí si Ariana. Nevzdám to. Kvůli tobě. Pomstím tě, pomstím nás oba. Rychle zažene další slzy.

Netuší, o čem se ti dva baví. Nevěnovala tomu pozornost, ale vypadalo to opravdu důležitě. Předstírá, že neposlouchá, ale přes všechnu bolest, kterou začíná víc a víc vnímat, se snaží poslouchat, o čem si dva muži povídají. ,,...pokud se to od zdroje potvrdí, můžeme je pak překvapit." Co se potvrdí? Od jakého zdroje? Janson vypadá potěšeně. 

,,Vsadím se, že se to stane dřív, než si myslíme. Musíme se připravit. Informujte o tom velitelství."

O čem se to sakra baví? Proč jen neposlouchala? A najednou jí to dojde. Musí mluvit o Placerech. Nebo o Pravé ruce. Nebo snad...?

Ne, to určitě ne. Není možné, aby se ostatní dostali k Pravé ruce tak rychle. Ale koho mysleli tím zdrojem? Arianu to zjištění udeří jako další rána pěstí do obličeje. ZLOSIN má někde tam venku informátora. Ale nikdo do teď nevěděl, kde má odboj svůj tábor. To by ale znamenalo, že informátor není u Pravé ruky. Ale mezi Placery. Zvedne hlavu a podívá se na Jansona. A podle jeho výrazu se nemýlí. Jak to sakra mohla dopustit? Měla si víc všímat, co se děje kolem ní. Ale místo toho se snažila neodhalit sebe. Je to snad Jorge nebo Brenda? Ne, to není možné. Tomu nevěří.

Velitel odejde a on se na ni opět podívá. Tentokrát s vítězoslavným úsměvem. Nejradši by mu teď rozbila hubu.

,,Máš šťastný den. Vyrazíme spolu na výlet. A brzy se setkáš se svojí partou kamarádů."

Z pocitu naprosté bezmoci Arianu zase přepadne vztek. Začne sebou na židli házet a zkusí si znovu uvolnit ruce z pout. Nejradši by si je i zlomila, kdyby věděla, že má tak možnost se odtud dostat živá. To teď ale není možné, je na to moc slabá. Musí vyčkat na správnou chvíli. Pak uteče a donutí Jansona, Pageovou a celý ZLOSIN pykat za to, co všechno jí provedli. To přísahám na svého bratra, řekne si v duchu Ariana.