I'm just here for you/hyunlix

" Ano Pane Učiteli?"

Už je to týden od naší vyjížďky s Nikim. Dost jsem se tam s ním sblížil a celkem jsme si padli do oka. Takže od té doby jsme oficiálně spolu.

Jisung začíná básnit o Minhovi, takže každý den mám nějaké další informace, které nepotřebuji vědět. Ale co bych pro Sungieho neudělal.

Takže tady je seznam věcí které nepotřebuji vědět : vlastní tři kočky, nesnáší děti což je celkem blbý, protože Sung děti miluje, rád si barví hlavu, má rád jaký koliv jídlo, umí zpívat a tančit, prý dokáže nejen jezdit na koni, ale i n-stop, to nepotřebuje vědět.

Jde mi z toho hlava kolem, ale co bych pro svého nejlepšího kamaráda neudělal. Víte, jak se se mnou Hyunjin bavil? No tak teď mě nesnáší a prý i mě pomlouvá. Niki se mě samozřejmě ihned zastává, což je hrozně pěkně.

Celkem mě to mrzí myslel jsem si, že mě bere jako kamaráda. Ale co už. Mám lepší život a nemusím se starat o něj, kdyby se něco stalo.

Právě budeme mít hodinu drezury, na kterou se Mega těším. Mě vždy šla více drezura a Sungovi parkur. Každému jde něco jiného.

Byl jsem u Glow, kterou jsem měl skoro vyčištěnou, jen mi chyběli kopyta a hurá sedlat.

"Hyunjine, kde jsi? Jak dlouho na tebe máme ještě čekat?"

Hyunjina ne, jen ne jeho. Nechci ho ani vidět. Minulý pátek jsem od něho dostal do držky, ale povedlo se mi to schovat. Nikdo to neví, ani Jisung. Nechci, aby se o mě báli. Zvládnu si své vlastní problémy vyřešit sám.

" Byl jsem ještě za Rosé. To jsi nemohl aspoň pět minut počkat?" rychle jsem se kolem nich protáhl, protože jsem si potřeboval dojít pro sedlo. "Stůjte Lee!" strnul jsem na místě. Pan Hwang byl velice nahněvaný. Pomalu jsem se otočil.

"Ano Pane učiteli?" hlas se mi třásl, takže museli slyšet, jak jsem nervózní. "Vy ještě nemáte nasedláno?" "Ne, pane." řekl jsem a sklopil zrak.

"To si že mě děláte srandu. Už máte být na jízdárně. Padejte pryč. Dnes hodinu nemáte!" cukl jsem sebou. Nikdy jsem necelý, že na mě bude křičet.

Stál jsem tam jako opařený. Jak jako nemohu mít hodinu. Je to povinné. Ale rozkaz je rozkaz. Sebral jsem si věci a šel na pokoj. Tam jsem si sedl na postel.

Vzal jsem si do ruky telefon a zapl instagram. Na všech fotkách byli lidé, kteří vypadali šťastně. To jen já jsem úplně na dně.

Ve středu všech svých pocitů a starostí, jsem si chtěl ulevit. Pomalu jsem otevřel šuplík, ve kterém jsem měl pouzdro a v něm žiletky. Ano mám jich více, protože nikdy nevíte co se stane.

Přiložil jsem si jí k zápěstí a pomalým pohybem jsem zanechal krvavou ránu. Zopakoval jsem to pětkrát. Pak jsem žiletku očistil vrátil zpět tam, kam patří.

...

"Otevři dveře Lee!" zakřičel někdo. Pomalu jsem vstal a šel ke dveřím. Ignoroval jsem ťukání, protože Jisung to nebyl a Niki má přece klíče. Otevřel jsem je, ale hned jsem je znovu chtěl zabouchnout. Jenže se mi to nepovedlo. Dotyčný strčil mohu mezi dveře a futra, takže mě tím zastavil.

"Dobrý pokus Lee, ale já se tak odbít nenechám." pořádně jsem se nadchl a otevřel dveře. "Co chceš Hwangu. Nemám ti co říct, tak mě nech napokoji."

"Ha,ale já ti mám co říct. Chce tě vidět pan učitel Hwang. Jo a z tebe se stala troska, jo?" podíval jsem se kam směřovaly jeho oči. Samozřejmě byly přilepené na mém zakrvaceném zápěstí.

Chtěl jsem ho schovat, ale on mi ruku chytil a dal nahoru. Chvíli ji zkoumal, ale pak do ní zaryl nehtem. To mě bolelo, proto jsem s rukou cuknul. Ale nic se nestalo. Právě naopak. Více mě chytl za zápěstí a mé zraněné místo zmáčkl.

Vyjekl jsem z bolesti, ale on jakoby se nic nedělo. Po asi pěti minutách mého utrpení mě konečně pustil. "Takovou trosku jako ty jsem ještě neviděl." použil takový ten jeho jedovatý tón. "A co s tím mám dělat? K čemu mi je tahle informace dobrá? Pořád na mě jen řveš, děláš si ze mě prdel, roznášíš mě po škole. Mě to nezajímá!! Jestli tě baví ničit mi život, prosím posluš si. Ale mysli na to, že to celkem deptá psichyku. A teď mi dej pokoj!!!! "zakřičel jsem a zabouchl mu dveře před nosem.

Nebyla to tak úplně pravda, že by nezajímalo, co o mě říká. Jen se i to prostě nechce řešit. Jsem na to moc unavený. Nemám ani pořádně čas si své myšlenky srovnat v hlavě, natož abych o tom někomu něco říkal.

Odešel jsem zpět do postele, kde jsem si lehl a usl. Vůbec jsem nevnímal, že je ještě vyučování. Bolela mě hlava a bylo mi špatně. Ještě než jsem upadl do spánku, tak jsem ještě přejel prsty po nových ranách.

Jisung's pov

Felixe jsem od hodiny jezdectví neviděl. Vlastně jsem ho neviděl ani tam. Třeba jen měl nějaký úkol s Glow, který mu pan Hwang zadal.

Jenže už uběhlo tři čtvrtě dne a Felix nikde. Na obědě nebyl a ani na zbytku vyučování. Celkem se o něj bojím.

Niki o něm také neslyšel a ani ho neviděl, ale na pokoji prý nikdo není. Kam se jenom poděl? "Hej Hane, pojď sem!" otočil jsem se za zvukem. Volal na mě, Minho? Proč ten by na mě volal? Pomalu jsem se doploužil k němu. "Co potřebuješ Mimho?" zeptal jsem se neutrálním hlasem.

"Potřebuji si s tebou k něčem soukromém promluvit. Dneska. Přijdu si pro tebe v jedenáct. Hlavně buď připravený." zůstal jsem tam trčet jak tvrdé i. Minho, se chce sejít. Se mnou. Já asi blouzním.

Chtěl jsem radostí vykřiknout, ale byl jsem na chodbě. Navíc musím najít Felixe. Šel jsem tedy ještě jednou prohlédnout celou školu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Zdravím sluníčka,
mám pro vás novou kapitolku. Omlouvám se, že teď žádná nevycházela, ale neměla jsem nápady, jak kapitolu udělat. Snad se bude líbit. Pokud ano, ráda bych, aby jste svůj názor sdíleli do komentářů.

Pořád přemýšlím, zda mám tuto knihu stáhnou, nebo ji nechat rozepsanou. Budu také ráda za Vaši zpětnou vazbu.

Miluju vás, Bye sunshines ☀️☀️

P. S. Budu ráda, když se podíváte na Projekt Venom 🤗