Skleněný král

2. Musíš žít

Alena stála opřená o futra dveří v kanceláři svého šéfa a zároveň kamaráda z armády a nesouhlasně se mračila. Zrovna totiž slyšela jak si domlouvá další zahraniční cestu. Sakra tohle už začíná být pořád horší, on žil jen pro práci a jediná možnost vytáhnout ho ven byla, když se sešli s kamarády se kterými sloužili. Afghánistán je spojil a zároveň jim přinesl nejen přátelství, ale jim všem a hlavně Adamovi ošklivé vzpomínky. Jen díky němu se všichni vrátili živí, protože to on všechny postupně dostal do bezpečí. Málem ho zabili, ale on se pro každého z jednotky vrátil. Sám byl zraněný, ale nepolevil. Pak zemřeli jeho rodiče a on se doslova zahrabal tady. "Takže myslíš si sakra, že když budeš pracovat doma tak to jako nezjistím, zase si dělal do deseti večer. Tvrdil jsi mi, že už doma pracovat nebudeš." Adam se opřel ve svém křesle a díval se jak Alena zase vyvádí. Normálně si na něj nikdo nedovolil, ani obchodní partneři a ani zaměstnanci, jenže ona byla výjimka v mnoha ohledech. "Tak hele ještě chvíli pokoušej moji trpělivost a vyrazím s tebou dveře." "Jasně, až naprší a uschne ty pako. Sakra Adame ničí tě to, ta práce je teď proto tebe to jediné co máš a tak to být nemá. Musíš žít." "To teda nemusím a laskavě mě nech být." Alena jen sledovala jak si vzal věci a zmizel z kanceláře, taky samozřejmě nezapomněl třísknout dveřmi. Alena už byla zoufalá, protože to jak se uzavřel před světem bylo pořád horší a ji to dělalo starosti.

Raul Hruška seděl ve svém srubu u rybníka, když si všiml jak jeho synovec proběhl cestou po hrázi a zamířil nahoru do lesa. Bylo zvláštní ho tady vidět takto během pracovního dne. Chodil sem běhat často měl to sem z jeho domu tři kilometry, ale tohle mohlo znamenat jediné a tak si musel zavolat. "Aleno, vy dva už jste se zase hádali?" "Raule jsi jasnovidec, nebo je u tebe?" "Ted proběhl směrem k lesu, čeho se to týkalo tentokrát? Život, práce, nebo to, že si pořád odmítá někoho najít." "Vlastně všechno, zase pracoval skoro do deseti. Raule on se takhle jednou zničí, proč si nedá říct. Já se o něj bojím." "Drahoušku, ty jsi šťastná a zamilovaná a chceš pro něj to samé, ale on se příliš spálil a bohužel si to v sobě nese do teď. Ty moc dobře víš jak na něj reagují ženy ve společnosti." "To samozřejmě vím, ale přeci se musí najít dívka, která ho okouzlí a která bude milovat jeho a ne jeho peníze." "Já pořád doufám a ty by jsi měla taky, osud třeba má nějaké karty ve hře." Raul položil telefon a podíval se na fotky na zdi. Tehdy ještě žil Eduard a Alice a oni byli šťastní. Jenže pak se jeho bratr a švagrová zabili při leteckém neštěstí a to změnilo celou rodinu.

Adam se po hádce s Alenou sebral a odešel z firmy, neměl na to dneska náladu. Dojel domů a rozhodl se jít si zaběhat. Běhal až k rybníkům co vlastnil Raul a pak dál do lesa. Bylo chladno, přeci jen byl ještě březen, ale zem byla tvrdá a dobře se běhalo. K rybníku to měl přes tři kilometry a pak si tak dalších šest, aby se uklidnil. Tak moc ho štvalo, že měla Alena svým způsobem pravdu. Jenže on ženám přestal věřit a mnohokrát se mu potvrdilo, že by ho chtěly jen pro peníze. On sám nebo to kým je ve skutečnosti, je vůbec nezajímalo. Doběhl na konec lesa a díval se do krajiny. Tady byl šťastný v lese nebo u rybníka. Nesnášel večírky a akce spojené s tím kdo byl. Musel tam chodit, ale nebyl šťastný a krom pár přátel to nikdo nebyl schopný chápat. Moc ho ovlivnila minulost a stejně tak ho i zatvrdila. Platil za tvrdého obchodníka, ale to se mu postupem let vyplatilo a firma teď byla trojnásobná proti tomu v jakém stavu ji přebral před deseti lety. Letos mu bude pětatřicet, ale jemu to bylo fuk, doufal jen, že to Lenka nebude chtít v létě slavit. Pár dní na to, totiž bude výročí smrti rodičů a on ty dny prostě neměl rád. Lenka se s tím vším vyrovnala mnohem lépe než on, možná jí škola a všechno kolem zaměstnalo a ona na to nemusela tolik myslet.

Doběhl zpátky k rybníku a domu Raula, věděl moc dobře, že tu je. A opravdu jen co se přiblížil už stál ve dveřích s hrnkem kávy. "Tak pojď, vážně Adame, sice je to dobré pro tvoje zdraví, ale možná bych zkusil jiný způsob ukončování hádek." Adam si vzal hrnek a prošel dovnitř. "Mělo mě napadnout, že Alena zase žalovala." "Tak pozor to já ji volal, když jsem tě zahlédl. V tuhle dobu jsi tu jen, když se chceš uklidnit." "Proč to prostě nemůže nechat být?" "Má tě ráda tak jako spousta dalších lidí a chceme, aby jsi žil normální život a ne jen firmou. Adame sakra vždyť žiješ ještě víc jako poustevník než já." "Možná ano, ale já o další zklamání nestojím." Raul se smutně usmál. Kéž by se kdy víc věnoval firmě a tehdy ji mohl převzít on, jenže on byl rád tady a maximálně ve výrobě. Vedení firmy nerozuměl a tím tohle všechno začalo. Vyčítal si to roky, ale už to nemohl změnit. "Prosím tě alespoň omez tu práci, choď víc ven o víc tě nezadám." "Nic ti neslibuju." Adam se nakonec vydal domů a tam si pak po sprše sedl do knihovny a vzal si na čtení nový cestopis. Měl tyhle knihy rád a díky práci sám taky hodně cestoval. Nejradši byl, ale sám v horách na tůrach, nebo jen tady doma, ale hlavně sám. Udělá radost Aleně a půjde s nimi do baru, ale nic víc teď nemá v plánu.