Nevlastní bratr

~2~

Do hodiny jsem přišla pozdě. Omluvila jsem se za pozdní příchod a chtěla si sednout do čtvrté lavice u okna. „Slečno Parkerová, až si odložíte věci, pojďte prosím před tabuli. Za pozdní příchod budete vyzkoušena.“ odložila jsem si teda věci a postavila se před tabuli.

Ústní test mi dopadl na výbornou. Upřímně jsem jiný výsledek ani nečekala. „Dobrá, můžete si sednout.“ přikývla jsem na souhlas a šla se posadit.

...

Zazvonilo na konec hodiny. Vzhledem k tomu, že to byla moje poslední hodina a na obědě jsem už byla, zbalila jsem si věci do batohu a vydala se směrem ke své skříňce.

Přezula jsem se do Nike bílých tenisek a oblékla si bundu, na ni nasadila batoh a vyrazila ze školy.

Vzhledem k tomu, že bydlíme asi jen 20 minut chůze od školy, chodím domů pěšky.

Abych nemusela obcházet celé sídliště, rozhodla jsem se jít takovou užší uličkou, kterou jsem si často krátila cestu. Velká chyba...

Když jsem byla uprostřed uličky, zahlédla jsem tři kluky, jak jdou mým směrem. Už z dálky mi bylo jasné, kdo to byl. Otočila jsem se a přidala do kroku a rozhodla se, že se jim pokusím ztratit někde mezi paneláky, ale do uličky vešli dva další kluci. Zase jsem se otočila, ale to už byl Jack přímo u mě.

Chytil mě pod krkem a přirazil na stěnu. Začala jsem dýchat extrémně rychle, zrychlil se mi tep.

„Sundej si batoh!“ zařval na mě. Zoufale jsem se na něj podívala a snažila v něm vyvolat alespoň trochu lítosti. Neúspěšně.

„Dělej!“ rozkřikl se ještě víc. Celá jsem ztuhla a neuměla se ani pohnout. Jenom si nahlas oddechl a oddálil mě od stěny. Lucas, který stál za mými zády mi batoh strhl ze zad a hodil ho na zem. Jack mě znovu přitlačil na zeď. Tentokrát mnohem tvrději, než před tím.

„Nechte mě prosím být. Prosím...“ řekla jsem a podívala jsem se na něj. „Nikki, Nikki, Niki. Ty jedna malinká hloupoučká najivko. Copak my snad  někdy nedokončujem to, co jsme začali?“ „Jenže tohle nikdy neskončí...“ zašeptal jsem smutně.

Jack se napřáhl a vší silou mě praštil do břicha. Po jedné jediné ráně jsem se svalila na zem do klubíčka. Nezmohla jsem se na nic, ani na výkřik, ani na to abych je zkusila zastavit. Jenom jsem tam tak ležela na špinavé zemi a brečela.

Začali do mě lítat kopance ze všech stran. Některé silné, některé míň silné, ale všechny bolely v podstatě stejně.

Potom, co se vyřadili, přistoupili k mému batohu. „Kde máš peněženku?!“ řekl podrážděně Jack. Neodpovídala jsem. „Ptám se tě, kde máš peněženku?!“ řekl a za bundu, mě vytáhl na nohy. Opět jsem neodpověděla, jenom jsem brečela. Silně mě kopl do nohy. „Ptám se tě kurva naposledy a ty si dobře rozmysli, jestli mi odpovíš nebo ne! Kde máš do prdele tu peněženku?!“opatrně jsem sáhla do kapsy a vytáhla ji. Pustil mě a vyškubl mi ji z ruky. Opět jsem se svalila na zem.

Otevřel ji a vytáhl s ní něco málo přes sto dolarů. Prázdnou peněženku hodil po mě. „Víc nemáš?“ opět bez odpovědi.     Za bundu, co jsem měla pod krkem, mě zvedl tak vysoko, že moje nohy nedosáhly na zem. Moje ruce jsem dala na tu jeho, kterou mě držel. „Už mě začínáš fakt srát! Ptám se tě naposledy! Víc nemáš?!“ už se napřahoval pěstí, jenom jsem zakroutila hlavou.

Spustil mě a zase přirazil na stěnu. „Však neboj, my si tě vychováme.“ zašeptal mi v klidu do ucha, pustil mě a pak zdrhli.

Po asi deseti minutách, jsem dokulhala k batohu a vydala se směrem domů.