„Niki vstávej!“ vzbudil mě Jack.
„Co? Co se děje?“ řekla jsem celá zpocená a v šoku.
„Asi 5 minut tady hulákáš ze spaní. Děje se něco?“ zeptal se s obavami v hlase.
„Co? Ne nic, všechno je v pohodě.“ zalhala jsem. „Co konkrétně jsem křičela?“
„Neco ve smyslu: Ne! Prosím nechte toho! To není vtipné! Přestaňte! Dost! A to pořád dokola...proto se tě ptám, jesrli je všechno v pohodě?“ zeptal se a zase se na mě podíval tím zoufalým pohledem.
„Jo já, jen...jen se mi asi zdálo něco ošklivého. To je vše. Všechno je v pohodě.“ vykouzlila jsem si na obličeji falešný úsměv.
„Tak dobře, ale kdy si cokoli potřebovala, třeba si promluvit, tak dej vědět...“ řekl a taky se usmál. Nebyl to ale normální úsměv, spíš takový ustaraný. Pak odešel.
Ještě chvíli jsem seděla na posteli. Byl to strašný sen...zkuste hádat, o čem asi byl...
*Cink*
Škubla jsem s sebou.
„Jestli to bude zas to neznámé číslo, tak ten mobil vyhodím z okna.“ řekla jsem si sama pro sebe, když jsem odemkla telefon.
Bred - Ahoj, jak se máš?
Já - Jo, dobrý. Co ty?
Bred - Pohoda.
...
Nějakou dobu jsem si s ním psala, ale pak jsme se rozloučili.
Bože byla jsem tak vyčerpaná z dnešního dne. Už se mi do školy nechtělo. Začala jsem si prohrávat s myšlenkou, že bych Peterovi řekla, že mi není dobře, a že zítra zůstanu doma. Zakroutila jsem hlavou nad svýma myšlekovýma pochodama a zase si lehla na postel.
Neznámé číslo - Ahoj princezno...
Já - Proč mi pořád říkáš princezno? Začínám pochybovat o tom, že víš o mě všechno, protože kdyby to tak bylo, tak mi říkáš jménem a ne nějakou přezdívkou, kterou mimochodem nechápu...
Neznámé číslo - Vím o tobě všechno. Princezno ti říkám jen tak...
Já - Silně pochybuju o tom, že o mě víš všechno...ale dobře.
Neznámé číslo - Chceš důkaz jo? Tak tady je: jmenuješ se Nikki Parkerová, je ti 16 let. Narodila ses v pátek 13. 6. 2007. Táta ti zemřel, když ti byly 4 roky. Tvoje máma se pak dala dohromady s Peterem a vy jste se k nim nastěhovali. Do pár měsíců zemřela taky. Stačí ti to takhle, nebo mám ještě pokračovat?
Já - Co si zač?
...
Já - Ptám se, co si zač?!
Neznámé číslo - Nikdo, ale zároveň někdo...
Já - Pane Bože! To mi to prostě nemůžeš napsat! Ty znáš moje jméno (a nejen to očividně), tak proč já nemůžu znát to tvoje?!
Neznámé číslo - I kdyby si moje jméno znala, k čemu ti to bude hmmm? Moje jméno je ve tvém případě asi stejně podstatné, jako pro mě fakt, že na sobě máš ponožky že Snoopym...zkrátka a jednoduše bezvýznamné a k ničemu.
Jak zatraceně ví o mých položkách?!
Já - Když je tvé jméno tak „bezvýznamné“, tak proč ho nemůžu vědět?
Neznámé číslo - Fajn. Jmenuju se Gregory Oliver Jacob II.
Já - Vážně?
Neznámé číslo - Ne...ale můžeš mi tak říkat.
Já - To jako fakt?!
Mobil jsem vypla a hodila s ním vedle sebe na postel.
...
Hlasitá rána hlavních dveří mě tak vylekala, že jsem sletěla z postele, na které jsem seděla a koukala na stěnu.
Postavila jsem se na nohy a vyběhla z pokoje, abych věděla, kdo přišel. Odpověď na svou otázku jsem ale stejně znala.
„Ahoj Petere, jak ses měl?“ zeptala jsem se s úsměvem na tváři.
„Ahoj Nikki. Jo v pořádku. Zavolej prosím Jacka. Potřebuju s vámi mluvit.“
...
Peter odjíždí na další služební cestu. Tentokrát do Stockholmu, hlavního města Švédska. Měl by tam být tři týdny. Bude odjíždět za dva dny.
Bože! Jsem tak ráda, že se to mezi mnou a Jackem dalo dohromady, protože jinak bych ty tři týdny nepřežila.
...
Vylezla jsem do pokoje a vlezla do koupelny. Zapadla jsem do sprchového koutu a pustila vodu. Potom jsem se zabalila do županu a vylezla z koupelny. Převlékla jsem se do pižama a lehla si na postel.
Bylo něco okolo 21:30, když jsem popadla notebook a pustila nějaký film na Netflixu. Opět jsem z toho filmu nic neměla, protože jsem do půl hodiny vytuhla. (Proč mě to jen nepřekvapuje?).
ČTEŠ
Nevlastní bratr
Teen Fiction„Ne prosím nechte toho." řekla jsem se slzami v očích. „Dělej vem jí to a ty ji pořádně drž!" začal rozkazovat jack. „Nechte mě být a vraťte mi moje věci!" zakřičela jsem na ně. Jack se podivně usmál na svoje kamarády a pak se otočil ke mě. Začínám...
