Nevlastní bratr

~30~

Pondělí je nejlepší den v týdnu. Úplně ho miluju. Je to tak super se po víkendu vrátit do báječné školy...

Tolik ironie ve třech větách, to snad ani není zdravé.

Nicméně se tomu úplně nevihmu. Stejně jako se nevyhu těm čtyřem volům. Po víkendu bývají ve směs ještě víc naštvání, než obvykle...super!

Nicméně jsem se začala balit do školy a už už jsem se chystala vyjít z domu, když tu najednou...

*Cink*

Bred - Ahoj, nechceš, abych tě zavezl do školy?

Já - Jo klidně, a v kolik budeš před naším domem?

Bred - Tak za 10 minut.

Já - Tak fajn.

...

„Ahoj" pozdravil mě Bred, když jsem nastupovala do auta.

„Ahoj. Díky, že jsi mě vyzvedl." usmála jsem se na něj.

„To je maličkost. Sluší ti to." řekl a taky se usmál.

„Děkuju, ty taky vypadáš dobře."

„Nechce závěst do školy i Jack? Že by jsme na něj počkali." zeptal se.

„Jo no, Jackovi se teď možná radši vyhýbej."

„Proč?"

„To je jedno. Prostě si ho radši moc nevšímej." řekla jsem a zadívala se mu do očí.

„A vážně mi to nemůžeš říct?" naléhal.

„Tak dobře." povzdechla jsem si. „Prostě mu vadí, že se s tebou vídám. A ani z toho, že spolu chodíme, nebyl moc nadšený. Hele jako netuším proč, ale v sobotu večer na tebe měl takový vztek, že kdybych ho nezastavila, tak ti asi zlomí vaz." řekla jsem a pokrčila rameny.

„Tipycké pro někoho, jako je Jack." dodal naštvaně a zakroutil hlavou.

„Jak to myslíš?"

„To je jedno. Ty se tím netrap." řekl a usmál se na mě.

Úsměv jsem mu oplatila, ale byl takový nucený.

Jakoby jo, zajímalo mě, jak to myslí, ale nechtěla jsem ho do odpovědi nutit. Až mi to bude chtít říct, tak to udělá.

Bred nastartoval auto a vyjeli jsme ke škole.

...

Zaparkoval hned před školou.

Jakmile jsem z Bredova auta vystoupila já, zahlédla jsem pár divných pohledů, ale nějak extra jsem to neřešila.

S Bredem jsem se shodli na tom, že je až moc brzo, aby někdo ve škole věděl to, že s polu chodíme. Koneckonců ten nápad spolu chodit byl dost...spontánní řekla bych.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem poslední dobou psychicky na dně, nebo kvůli tomu, že jsem potřebovala někoho, o koho bych se mohla opřít, ale nějak mi ani nevadí, že jsme s polu byli jen v podstatě na jednom rande a začali jsme s polu chodit. Normálně by mi to asi vadilo, protože jsem ten typ člověka, co si tím druhým musí být jistý, ale víte co? Kašlu na to!

Bred mi podal batoh, který jsem měla na zadním sedadle a vydali jsme se společně do budovy školy.

Bred má skříňku v jiné uličce, než já, a tak se naše cesty na chvíli rozdělily.

Odemkla jsem skříňku a začala do ní skládat věci. Zrovna jsem si vytahovala učebnici na biologii a najednou...

„Ale, ale, na koho jsme to narazili?"

Škubla jsem hlavou tak rychle, že jsem si div nezlomila krční páteř.

Každého jsem si zvlášť prohlédla a svůj pohled upřela zase ke své skříňce. To se jim ale asi moc nelíbilo.

„Hej! Mluvíme s tebou, jestli sis nevšimla!" řekl naštvaně Luck.

„Jo, všimla, ale právě, jak sám vidíš, nemám náladu se s vámi bavit, takže pokud dovolíš, ráda bych odešla." zabouchla jsem dvířka od skříňky a zamkla ji.

„Jaká drzá holčička." posměšně si odfrkl Adam.

„Jdeme Nikki?" uslyšela jsem za sebou Bredův hlas.

Otočila jsem hlavu za sebe.

„Jo, jasně." dodala jsem, naposledy se na ně podívala, otočila se k nim zády a došla až k Bredovi.

Ten je sjel pěkně hnusným pohledem a pak mě chytil kolem ramen. Potom jsme odešli.

Bred mě doprovodil do třídy, a pak jsem se rozloučili a domluvili, že se uvidíme na obědě.

Krátce na to zazvonil zvonek a začala hodina.

...