Nevlastní bratr

~33~

První hodinu jsme měli hodinu angličtiny.

Hodina byla celkově nudná a o ničem. Pořád ty samé kecy dokola a dokola. Ani si nedovedete představit, jak šťastná jsem byla, když zazvonil zvonek oznamující začátek přestávky.

Posbírala jsem svoje věci, které se váleli všemožně na lavici a opustila třídu.

Na chodbě bylo dost rušno, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že zazvonilo doslova 30 vteřin zpátky.

Nicméně jsem stejně v tom davu zaslechla pronikavý hlas. Hlas, který jsem dneska opravdu slušet nechtěla. Hlas, který mi naháněl hrůzu...

„Nikolko! Nikolko, kampak to jdeš? Počkej na nás! Potřebujeme s tebou mluvit!“

Zalil mě pot po celém těla. Jenom jsem se rychle ohlédla a zrychlila krok.

Zalezla jsem za roh a zapadla na dívčí záchody.

Byla jsem nervózní a bála jsem se. Modlila jsem se, že mě neviděli sem jít, a že si myslí, že jsem šla někam dál po chodbě.

Nějakým zázračným způsobem jsem se po chvíli zase uklidnila a opustila bezpečí záchodů.

Na chodbě bylo pořád dost lidí, ale ty čtyři jsem neviděla.

Vydala jsem se tedy ke své skříňce s pocitem, že jsem v bezpečí. Alespoň prozatím.

Seběhla jsem schody do posledního patra a namířila si to rovnou k uličce se svou skříňkou.

Jakmile jsem zabočila do uličky, řekla jsem si jen: a do prdele!

Přede mnou stali čtyři kluci. Dva, ti vyšší, ke mě byli otočení zády, zbylí dva staly před nima. Lucas se ramenem opíral o mojí skříňku. Věděla jsem, že není cesty zpět. Ztuhla jsem a zůstala tam stát jako opařená.

Jakmile uslyšeli kroky, Fred a Adam se ke mě otočili čelem.

„No kdopak nám to dorazil?“ řekl posměšně Nick a slizce se usmál.

Lucas se ramenem odlepil od mé skříňky.

Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a vydala se směrem k nim.

Bez jediného slova jsem odemkla svoji skříňku a ignorovala je.

„Chceme s tebou mluvit Nikolko. O něčem hodně důležitém.“ řekl pobaveně Adam.

Nereagovala jsem. Vytáhla jsem učebnici na biologii, skříňku zamkla, věnovala jim krátký znechucený pohled a zase se rozešla směrem pryč.

Ovšem jsem moc daleko nedošla, protože mi jeden z nich nastavil nohu a já se o ní přerazila.

„Hej!“ obořila jsem se na ně, když jsem se dneska poprvé seznámila s podlahou. Moc se od minula nezměnila.

„Takže princezna nám neoneměla, je to v pohodě.“ řekl pobaveně Fred a všichni se začali smát, jakoby právě řekl vtip roku, nebo co.

Sesbírala jsem se na nohy a zakoulela očima. Pak jsem se otočila na patě a opět se vydala směrem pryč.

Opět jsem ale udělala asi tak tři kroky a ucítila jsem obří tlak nad loktem a že mě někdo někam táhne. Než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem byla zády přiražená na skříňku.

„My s tebou mluvíme! Pokud sis toho ještě teda nevšimla.“ řekl dost podrážděně Lucas, který mě za loket přidržoval u skříněk. Stál předemnou a nevypadal zrovna nadšeně.

„Nechte mě být!“ odsekla jsem a snažila se vymanit z pevného stisku. Marně.

„WOW, jaká drzá holčička!“ řekl pobaveně a podíval se na svoje kamarády. Protočila jsem očima. „Hele, doporučil bych ti se chovat trochu slušněji, jinak tě to bude bolet.“ zašeptal mi do ucha a podíval se na mě zkoumavým pohledem, jakoby čekal, co udělám.