Nevlastní bratr

~6~

Do školy jsem dorazila v 7:50. Došla jsem ke skříňce a odemkla ji. Svlékla si bundu a vyzula boty. Nasadila jsem si papuče a schovala do ní batoh. Skříňku jsem zamkla a vyrazila do třídy. Sedla jsem si na místo a čekala na začátek hodiny.

Po Francouzštině, jsem se musela přemístit do další třídy. Potřebovala jsem se ale vyhnout těm pitomcům. Rychlým krokem jsem šla ke skříňce a vyndala učebnice na další hodinu. Potom už zbývalo jen rychle přes půlku školy na biologii.

Vykoukla jsem na chodbu. No do prdele! Byl tam Adam. Ale nikdo s ním. Pro jistotu jsem se ještě jednou podívala. Fakt tam byl jenom on. Rozhodla jsem se kolem něj projít a dělat že nic. Nasadila jsem si kapuci na hlavu aby mě nepoznal.

Rychle jsem vylezla na chodbu a opatrně prošla kolem Adama. Nic! Nevšiml si mě! Jsem prostě dobrá!

Zase jedna velká chyba! Když jsem byla skoro na konci chodby, spadl mi sešit. Adam se za hlukem hned otočil. „Hej! Spadl ti sešit!" zavolá mím směrem. Zůstala jsem stát jako opařená. Co teď? Co teď? Co teď?! Tak fajn. V klidu. Otočíš se tak, aby ti neviděl do obličeje a on si ničeho nevšimne. Pohoda.

Otočila jsem se se sklopenou hlavou, aby mi nevyděl do obličeje, jenomže s čím jsem nepočítala bylo to, že on půjde ke mě!

Rychle jsem si klekla a zvedla sešit. Chtěla jsem se rychle postavit a pokračovat v cestě, ale on mezitím došel až ke mě a klekl si na zem naproti mě. Rukou mi pomalu zvedl bradu...

„Ale, ale, koho pak nám to čerti nesou?" řekl a zasmál se. Rychle jsem se postavila a dala se na útěk, jenže za rohem vylezl Fred a já do něj vrazila. S ním to sice ani nepohlo, ale já s sebou sekla o zem. A jak jsem tak padala tak mi navíc spadla i ta kapuce, ne že by na tom teď ještě záleželo. Moje věci se rozletěly po celé chodbě.

„Au!" řekla jsem, když jsem se hlavou praštila o zem. „Kdopak to k nám zavítal?" vylezl bůh ví odkud Lucas s Nickem. „Já ti říkal, že si to odskáčeš..." dodal Jack. Dýchání se mi zase zrychlilo. Zvedla jsem se na lokty. V mých očích musel být vidět strach.

Chtěla jsem utéct ale neměla jsem dost síly na to se postavit. Nějak jsem se zkusila odsouvat po zemi, ale ze zadu jsem narazila do Adama. „Kampak? Už odcházíš?" podívala jsem se k němu a on se usmál. Zvedl mě na nohy. Jack si to mezitím namířil ke mě.

Adam mě strčil na hruď od Jacka. Jenom jsem se na něj podívala. Opět jsem se snažila vyvolat v něm pocit viny. Zase marně.

Přestala jsem se o něj opírat a udělala krok od něj. „Víš, to, co si ráno řekla nebylo pěkné. Myslel, jsem si, že ti to včera už stačilo, ale ty očividně nedáš pokoj co?" zase se na mě naštvaně podíval. „A-ale j-jo. J-já u-už b-budu h-hodná. V-vážně!" vykoktala jsem ze sebe a stále couvala směrem od Jacka. „Jo? Tak na to ti kašlu!" zařval a zhodil mě na zem.

„Lucasi, Niku, odveďte ji někam, kde nebudem tak moc na očích!" řekl nakonec Jack.

Hodili mě na zem v uličce, kde byly školní skříňky. Takových uliček jsme měli na naší škole asi 10.

Rychle jsem se postavila a chtěla utéct, ale Fred mi zatáhl za kapuci a já spadla na záda. Jack mě zvedl a narazil zády ke skříňce.

„No tak promiň, že jsem ti řekla, že jsi jako osina v prdeli! Nemysela jsem to tak jasný? Tak promiň!" řekla jsem a zoufale se na něj podívala. To mu ale očividně nestačilo a začal mě ještě víc tlačit na skříňku.

Odstrčila jsem ho rukama. Zase ke mě přistoupil, obě ruce mi dal nad hlavu a jednou rukou je přitlačil ke skříňce.

„Co víc po mě chceš? Omluvila jsem se! To ti snad stačí ne? Nebo co chceš? Řekni si o cokoli, jen mě nech už konečně být!" na chvilku do mě přestal tak brutálně tlačit. „Cokoli říkáš?" řekl a šibalsky se usmál. Sáhl mi do takové té velké klokaní kapsy, kterou jsem měla na vinově červené mikině, a vyndal z ní svazek klíčů. Našel klíč od skříňky a přečetl číslo, co na něm bylo napsáno. „456!" řekl a žduchl mě na Nicka a Lucase. Ti mě táhli bůh ví kam za Jackem.

Zastavili jsme se v další uličce. Tentokrát to ale byla ulička, kde jsem měla skříňku já.

Mezitím, co ti dva bedlivě hlídali, abych nezdrhla, Adam našel mojí skříňku.

„Tady!" vykřikl a ukázal prstem na skříňku. „Bingo!" usmál se Jack.

Skříňky jsme měli celkem velké. Měli asi tak 200 centimetrů na víšku. Skříňka měla na hoře poličku, která byla od vrchu skříňky vzdálená 30 centimetrů. Hned pod pokličkou byla železná tyč, na které byl pověšený hák, co sloužil jako věšák.

Jack odemkl skříňku a podíval se do ní. Co tam hledá? Pomyslela jsem si.

V poličce nahoře jsem měla zastrčený batoh, na háku pověšenou bundu a dole hozené moje tenisky.

„Pusťte ji!" přikázal. Kluci mě postili a Jack mě chytl za ruku a dovedl k mojí skříňce.

„Kde to máš?" řekl rozzuřeně. „Kde mám co?" zeptala jsem se nechápavě. „Tak se do té skříňky podívej pořádně!" neodporovala jsem a nakoukla hlavou do skříňky.

Ucítila jsem věky naráz do zad. „Neee!" zakřičela jsem a otočila se ve skříňce. Dveře se zabouchly. Světlo jsem viděla jen větracími otvůrky.

*Cvak!* ozvalo se zamknutí skříňky.

„Tak tady je tvůj trest pískle!" zasmál se Jack. „Stavím se pro tebe po vyučování, což je za...aaa čtyři a půl hodiny!" a rozesmál se.

„Ne! To mi nemůžeš udělat! Odemkni prosím!" poprosila jsem.

„Fakt myslím jo? Sama si říkala...cokoli..." řekl pobaveně.

„Ale to jsem myslela ironicky! To nemůžeš!" zahulákala jsem na něj.

„Fakt ne jo? Vsadíš se?" řekl a kopl do skříňky. „Protože nevím jak ty, ale já odcházím na další hodinu." provedil naštvaně skrz zuby.

Slyšela jsem jen vzdalující se kroky. „Ne! Počkej! Vraď se prosím!" prosila jsem, ale žádná odpověď nepřišla...