Nevlastní bratr

~27~

Je sobota ráno.

Celou noc jsem neuměla spát, protože jsem myslela na...no však víte. Musím nad tím přestat uvažovat, jinak se těch myšlenek nezbavím.

Nicméně je něco okolo 6:00 ráno a já se už tři hodiny v kuse převaluju z leva do práva. Jsem totálně vyčerpaná. Včera jsem usnula chvíli před půlnocí a teď se vzbudím takhle brzo.

Vzala jsem si do ruky mobil a projela sociální sítě. Po asi hodině mě to ale přestalo bavit, a tak jsem z postele vztala a vydala se do kuchyně.

Umírala jsem hladem, a tak jsem se rozhodla, že si udělám snídani.

Popadla jsem mísu a nasypala do ní všechny ingredience na lívance.

Těsto jsem měla za 10 minut hotové, a tak jsem se dala do samotného smažení.

„Ty ses jako dala do demolice kuchyně, nebo co?“ řekl rozespale Jack, který se pomalou chůzí šoural ze schodů.

„Ne, jen si dělám snídani.“

„A uvědomuješ si, kolik je hodin?“

„Jo, je...“ podívám se na hodinky, „přesně 7:34. Náhodou to není tak brzo.“ řeknu a pobaveně se podívám na jeho unavený obličej.

„Není? Normálně přes víkend vstáváš klidně až v deset.“ řekne a nadzvedne obočí.

Jenom zakoulím očima a pokračuju v přípravě snídaně.

„To jsou lívance?!“ řekne a celý se rozzáří.

Souhlasně přikívnu.

„A zbyde i na mě?“ zeptá se.

„Ne. Celé to sním sama.“ řeknu a ušklíbnu se na něj.

„To jako fakt?“ řekne otráveně a skříží si ruce na hrudi.

„Ježiši ne. Sedej.“ pobídnu ho rukou ke stolu.

Usměje se a dojde na své místo.

...

Po snídani Jack uklidil kuchyň a já šla nahoru se převléct a tak.

Zrovna jsem si chtěla ustlat, když se mi ozval telefon.

*Cink*

Odemkla jsem ho a podívala se, kdo mi píše.

Bred - Ahoj, nechtěla by si dneska něco podniknout?

Já - Ahoj, jo moc ráda.

Bred - Tak co kdybych tě vyzvedl ve dvě před vaším domem?

Já - Tak dobře. Budu se těšit.

Takže plán na dnešní den mám. To je fajn, alespoň zase celý víkend nestravím učením a koukáním do mobilu.

...

„Co chceš dneska dělat?“ zeptal se mě Jack u oběda.

„No, za dvě hodiny jdu ven s Bredem.“

„Ty jdeš s tím blbem zase ven? O tom jsme už mluvili ne?! Je to idiot Nikki!“ rozčiloval se.

„O co ti jako jde?“ zamračila jsem se na něj.

„O to, že to je imbecil a jen tě využije a ublíží ti!“

„To není prava! Bred je na mě milý! Vůbec není takový, jaký říkáš!“ zakřičela jsem.

„Jo? A jak dlouho ho prosimtě znáš? Dva týdny?!“

„I kdybych ho znala dvě hodiny, tak mi nemůžeš rozkazovat, jestli se s ním budu bavit, nebo ne!“

„Nikam s ním nepůjdeš, je ti to jasný?!“

„Ty mi nemůže řídit můj život!“

„Ale ano, můžu! Táta řekl, že tě mám na starost, takže ti zakazuju s ním kamkoli jít, jinak volám tátovi!“ zakřičel na mě.

„Vždyť to není ani tvůj pravý táta! Ty tátu nemáš!“ hned potom, co jsem to dořekla, jsem toho začala litovat.

„Nikam s ním nepůjdeš! Konec diskuze!“ dodal nakonec a odešel od stolu.

„Ty nejsi můj táta, tak se tak nechovej!“ zavřískala jsem za ním.

Byla jsem naštvaná. Vyběhla jsem do pokoje a třískla dveřmi. Zapadla jsem do pokoje a rozbrečela jsem se.

Co si o sobě jako myslí? Že mi může řídit můj život? No tak to se plete! Seru na pravidla! S Bredem ven půjdu ať se mu to líbí nebo ne!

...