Nevlastní bratr

~24~

Sedím v koupelně na zemi a opírám se zády o dveře. Koupelnové kachličky mě studí.

Dnešek byl jeden z nejhorších dnů mého života. Co jeden z nejhorších, nejhorší! Brečím a brečím. Pořád do kola. Řasenka se mi roztekla po tváři a vytváří tak černé potůčky.

Ohnu nohy v kolenou a přitisku si je k tělu. Pak na kolena položím svou hlavu.

Jenom brečím a brečím...

Flashback

6:30 - ráno

Vzbudil mě velice „příjemný" zvuk budíku. Protáhla jsem se v posteli a s úsměvem vzpomínala na včerejší noc.

Bred byl tak milý. Zábavný a vůbec byl dokonalý. Ale jednu věc mu mám za zlé. Proč za mě všechno platil?

Jo, já vím, že je to slušnost a tak, ale prostě...nevím, v tohle jsem asi divná.

Vlastě já si svoje věci většinou platím sama. Od té doby, co mi umřeli rodiče, jsem se celkem dost osamostatnila. Poslední dobou chodím i na brigády a na oblečení a „zbytečnosti" si vydělávám sama.

Samozřejmě mi jídlo a střechu nad hlavou a nevím co všechno platí Peter, ale nějaké věci si prostě obstarávam sama, takže se mi nikdo nemůže divit, že mi bylo trochu trapně, když za mě všechno platil Brad.

Každopádně jsem přestala uvažovat nad kravinami a začala něco dělat, jinak přijdu pozdě.

7:50

Dorazila jsem do školy. Naházela jsem věci do skříňky a vyrazila do třídy.

Na chodbě jsem koutkem oka zahlédla ty idioty. Zrychlila jsem krok, aby si mě nevšimli, což díky bohu vyšlo.

...

12:25

Vyučování nebylo zrovna nějak extra zajímavé.

Vydala jsem se na oběd. Ale počkat, kde je Bred? Myslela jsem, že spolu zase poobědváme.

No nic. Sedla jsem si na volné místo a dala se do jídla. Zase jsem je zahlédla. Pane Bože! Vypadají tak extrémně nasraně, že čekám na to, až jim s oči vystřelý lasery.

Pro mou smůlu si mě tentokrát všimli.

Popadla jsem tác s obědem a odnesla jej. Pak jsem vyšla z jídelny. Můj krok byl rychlý. Až moc dobře jsem věděla, že půjdou za mnou. Zapadla jsem na záchody. Postavila jsem se před umyvadlo a zadíval jsem se do zrcadla.

Vypadala jsem totálně zoufale. Jenom jsem se modlila, aby si mysleli, že jsem šla ke skříňkam a pak vypadla ze školy.

Po asi 5 minutách strávených na dívčích záchodcích, jsem se odvážila bezpečí toalet opustit.

Otevřela jsem dveře, a... „AU!“ vykřikla jsem, když jsem dopadla na zem.

Rychle jsem se postavila a dala na útěk.

„Nám neutečeš zlatíčko! Ale dáme ti menší náskok...“ řekl Nick a zasmál se.

Bože! Kde je dozor, když ho člověk potřebuje?!

Za běhu jsme se na ně otočila. Šli pomalou chůzí, nikam nespěchali. Já ale na spěch měla.

Doběhla jsem ke skříňce a rychle ji odemkla. Zběsile jsem si oblékla bundu. Pak nazula jednu botu a pak...už zase ležím na zemi.

Syknu bolestí, jakmile se moje hlava seznámí s podlahou. Už ke mně jde Adam a Fred.

Oba dva mě přirazí zády na skříňku. Zmateně koukám kolem sebe.

„Pusťte mě!“ zakřičím na ně, ale je mi jasné, že to neudělají.

„Víš, naposled jsi to tak podělala, že jsem se rozhodli, že je na tebe škoda obíjet si naše ruce.“ řekne Lucas a postupně jde ke mně.

Házím s sebou doleva a doprava, ale nemám šanci utéct.

Chytí mi bradu mezi ukazovák a palec na namíří ji k sobě. Hlavou škubnu.

„Nesahej na mě!“ řeknu mu nakonec a pěkně hnusně ho sjedu pohledem.

Jeho slizký úsměv se změní v naštvaný úšklebek. „Jak chceš, původně jsem to nechtěl udělat, ale ty si o to koleduješ!“ řekne. Rukou dá pokyn Nickovi k bůh ví čemu.

Nick se ohne pro moji druhou bílou Nike tenisku, která leží pár centimetrů před ním, a pro něco sahá do kapsy.

„Víš Nikki, i my máme svoje zbraně.“ s těmito slovy vytáhne s kasy vysouvací nůž.

S nožem se pohybuje nebezpečně blízko u mojí tenisky.

Už už se chystá zabodnou ostří do tenisky.

„Ne! Nedělej to! Prosím!“ zakřičím.

„A proč ne? Řekni mi jeden logický důvod, proč bych to nemohl udělat?“ řekne arogantně.

„Na tu tenisku jsem si viděla sama. Dřela jsem na ni fakt dlouho. Prosím nenič ji. Prosím!“ řeknu. Střídavě sleduju tenisku a jeho výraz.

„Ty sis na ni vydělala sama jo? Pozor na to kluci, tady naše Nikolka si umí sama vydělat na debilní tenisku!“ zasměje se ironicky. „Tak teď mám ještě větší chuť ji zničit!“ řekne, nechutně se zasměje a zabodne nůž do tenisky.

„Ne!“ vykřiknu zoufale. Jedna slza mi steče po tváři, když vidím, jak pohřbil asi dva měsíce mojí práce.

Nejprve z ní vyřízne logo Nike, pak už ji řeže jen tak hala bala.

„Nech toho! Prosím nech toho!“ řeknu a už se neubránila slzám.

Když má hotovo, dá pokyn Fredovi a Adamovi, aby mě pustili.

Spadnu na kolena. Brečím.

Klekne si vedle mě.

„Víš holčičko, to ty jsi začala válku, ne já.“ zasměje se a zničenou botu hodí vedle mě. Pak se postaví.

Při odchodu do mě ještě jeden z nich kopl a pak už definitivně odešli.

Zůstala jsem tam asi ještě 10 minut. Pak jsem si utřela slzy, nazula  tu spoušť, které se teď už ani nedalo přezdívat teniska a vydala se domů.

End of flashback

Hned, jak jsem přišla domů, jsem tenisky vyhodila, aby je Jack neviděl. Vyběhla jsem do pokoje a zamkla se v koupelně. Zůstala jsem tam zamčená asi dvě hodiny. Jenom jsem brečela.

Tady nešlo o tu tenisku, tady šlo o tu práci, kterou jsem udělala, abych si ji mohla koupit. O to nadšení, když jsem si je koupila. A o ten pocit, když jsem je nosila, protože jsem věděla, že to jsou boty, na které jsem si sama vydělala. Byla to první věc, kterou jsem si kdy koupila za svoje peníze. Šlo i o tu nostalgii. Jenomže oni to teď zničili!

Při pomyšlení na tohle všechno, jsem zase zavzlykala a zase se dala do pláče.

Dnešní den je na hovno.

___________________________________________

Ahojky!♥️

Co si myslíte o téhle kapitole? Napsala jsem ji trochu jinak, než všechny předešlé kapitoly. Toho jste si ale asi všimli. Nicméně dejte vědět, jestli vám to nějak vadilo. Budu moc ráda za vaše názory.♥️

Btw sorry, že to vídáváme až tak pozdě, ale dneska jsem na to trochu pozapomela...ale alespoň to je delší kapitola😝

🥰I love you🥰