Nevlastní bratr

~16~

„Nazdar! Dlouho jsme se neviděli.“ řekl Nick.

„Co chcete?“ řekla jsem otráveně a podívala se na ně.

Všichni čtyři stali přede mnou. Netvářil se zrovna spokojeně.

„Zahrajem si takovou hru. Určitě ji za chvíli pochopíš.“ řekl Adam a slizce se usmál.

„Jo? A jakou hru?“ řekla jsem a zasmál se.

„Je úplně primitivní. Tak primitivní, že bys ji teoreticky mohla pochopit i ty.“ řekl Lucas a zasmál se. „Jmenuje se: Narvi Nikki do skříňky!“ řekl a všichni se zasmáli.

Úsměv na mojí tváři se rychle změnil v zoufalý výraz. Začala jsem couvat směrem dozadu a oni se naopak vydali směrem dopředu.

„Hele, není to učitel!“ zakřičela jsem a ukázala prstem za ně. Hned jak se otočili, jsem vlezla do nejbližší uličky a začala zdrhat.

„Sakra! Převezla nás! Za ní!“ slyšela jsem Freda.

Nezastavovala jsem. Utíkala jsem co nejrychleji to šlo. Za běhu jsem se podívala na hodinky. Za 4 minuty mělo zvonit na hodinu.

Zahnula jsem vlevo, pak vpravo, rovně po chodbě a druhé dveře z leva. Sáhla jsem po klice, ale bylo zamčeno. Sakra! Pomyslela jsem si.

Svůj pohled na dveře jsem odtrhla a podívala se nalevo. Stali na konci chodby. Hlasitě jsem polkla a začala zase couvat.

Dýchání se mi truchlilo, tep se zvýšil, srdce mi pumpovalo o sto šest.

Když jsem viděla, že oni jdou ke mě, otočila jsem se a zase se rozeběhla.

Neviděla jsem na ně, jen jsem slyšela, jak se kroky za mnou zrychlují.

Běžela jsem na nejbližší záchody, co na škole byly. Zapadla do dveří a vlezla do poslední kabinky.

Nesmírně se mi ulevilo, protože jsem věděla, že sem nepůjdou. Oni to umí dohnat do extrému, ale tohle je na ně moc...doufám...

Za malou chvíli zazvonilo na hodinu. Ještě chvíli jsem zůstala na záchodech a pak opatrně otevřela dveře. Čistý vzduch.

Došla jsem do třídy. Učitelka tady ještě díky bohu nebyla. Sedla jsem si na volné místo a čekala na začátek hodiny.

...

Po páté vyučovací hodině chodíme na oběd. Dneska jsem se hodně těšila, protože měl být burger s hranolkami.

Došla jsem na oběd a vzala si tác. Kuchařky mi podali talíř s obědem a já si šla najít volné místo.

Dala jsem se do jídla a rozhlížela se po jídelně. Uviděla jsem ty čtyři. Rychle jsem odvrátila zrak.

Ať si mě nevšímají, ať si mě nevšímají, ať si mě nevšímají! Opakovala jsem si pořád dokola.

Ještě jednou jsem se podívala ke stolu, u kterého seděli.

Můj pohled se přesně střetl s pohledem Nicka. Usmál se a žduchl loktem no Lucase, který seděl vedle něj.

Zase jsem odvrátila pohled. Sakra! Pomyslela jsem si.

Naposledy jsem se podívala směrem k nim. Už neseděli u stolu, ale pomalu šli mým směrem.

Už jsem se chystala, že oběd odnesu a z jídelny odejdu, ale na poslední chvíli si ke mě sedl Jack.

„Ty už to nebudeš jíst?“ zeptal se mě.

„Jo budu, jen...jen si jdu pro pití. Chceš taky?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, díky.“ řekl.

Jakmile jsem odešla od stolu, podívala jsem se směrem k těm čtyřem pitomcům. Už zase seděli u stolu. Vypadali dost naštvaně. Jenom jsem se usmála.

…

S Jackem jsem šla i ze školy. Nic o nich jsem mu neříkala.

Když jsme došli domu šla jsem do pokoje.

Dnešní večer nebyl ničím zajímavý. Něco okolo 20:30 jsem šla dělat svoji večerní rutinu, pak jsem si pustila film, a pak jsem šla spát.