Nevlastní bratr

~7~

Po asi pěti hodinách jsem konečně slyšela, jak se skříňka odemkla. Světlo, které mi okamžitě pokrylo celé tělo, mi málem vypálilo oči.

Jakmile Jack odemkl, hodil klíče přede mě na zem a bez jediného slova odešel.

Klíčky jsem sebrala, rychle se převlékla a nazula tenisky.

Vydala jsem se směrem domů.

...

„Nikolo! Koukej zastavit a to hned!“ ozval se za mnou Jack.

Nezastavovala jsem. Přidala jsem do kroku a doufala, že mě nechá na pokoji.

„Slyšela jsi mě?! Zastav!“ jenom jsem se otočila, abych věděla, jak daleko ode mě je. Už byli skoro u mě. Radši jsem zpomalila, abych ho nedráždila.

...

Já a Jack jsme šli domů, kluci šli zase k sobě domů. Byla jsem nervózní, co mi doma udělá, za to, že jsem ho neposlechla. Ve skutečnosti mi chtěl jenom říct něco ohledně té služební cesty, kam Peter jel.

Došli jsme domů. Vyzula jsem si boty a bundu dala na věšák. Byla jsem rychlejší než obvykle.

Rychle jsem vyběhla schody a odnesla batoh do pokoje.

„Nikolo! Dělej pojď sem!“ zařval z kuchyně Jack. Opatrně a pomalu jsem sešla schody.

Stála jsem od něj asi 3 metry. „Pojď blíž!“ udělala jsem dva kroky k němu. „Ještě blíž!“ zvýšil hlas. Udělala jsem tři další kroky. Teď jsme od sebe byli vzdálení asi půl metru.

Napřáhl se na facku, ale když se mě měl dotknout, ucukla jsem. Minul. Zadíval se hodně naštvaně.

„Promiň, já nech...“ ale nestihla jsem to doříct, protože tentokrát už neminul. Skácela jsem se tam na zem a zase se mi do očí natlačily slzy.

„Neříkala jsi náhodou, že už budeš hodná?!“ zařval a já se mezitím postavila. „Jo.“ utrousila jsem. „Promiň, co jsi říkala?!“ zadíval se zvědavě. „ř-říkám, ž-že j-jo.“ dodala jsem o poznání hlasitěji.

Přišel ke mě a chytil mě zezadu za krk. Přitáhl moji hlavu k té jeho. „Tohle nebude jen tak princezno, porušení toho nejzákladnějšího pravidla, si zaslouží trest. To ale víš, nebo ne snad?“ zašeptal mi do ucha a ušklíbli se. „Jo, vím…“ řekla jsem a neodvážila jsem se mu podívat do očí. „A jaký trest?“ řekla jsem s roztřeseným hlasem.„To si teprve rozmyslím princezno...“ řekl a s těmi slovy odešel.

Ty pravidla, o kterých pořád mluví, vypadají asi takhle:

- poslouchat je na slovo
- nikdy jim nějak neublížit
- nebýt na ně drzá
- držet jazyk za zuby

Chvíli jsem tam zůstala jen tak stát, ale pak jsem zalezla do pokoje a dělala všechno jen pro to, abych ho zbytek dne neviděla.

…

Asi v 20:30 jsem začala dělat svoji běžnou večerní rutinu. V 21:45 jsem si lehla do postele a usla.