Nevlastní bratr

~11~

„Co tu děláš Nikki? Víš přece, že tu máš zákaz vstupu!“ zakřičel na mě Jack.

„Jo já vím, ale nějak jsem se dovnitř dostat musela! Tak počkat? Co že si to řekl? Nikki?“ řekla jsem totálně zmateně.

„Coo...Emmm...ne! Říkal jsem...Nikolo, takže tak...“ dodal nervózně, odvrátil zrak a poškrábal se zezadu na krku.
„A proč bych ti jako měl říkat Nikki? Vždyť to nemá žádné logické vysvětlení! Nenávidím tě, takže můžeš být ráda za to, že ti říkám Nikolo a ne hůř...“ dodal nakonec a pokusil se zatvarit naštvaně.

„Proč tady máš tu fotku?“ řekla jsem, fotku jsem sundala z nástěnky a podala mu ji. Vytrhl mi ji z ruky a prohlédl si ji. „Když mě tak strašné nenávidíš, proč tu máš naší fotku?“ nereagoval.„Odpověz!“ řekla jsem už o poznání hlasitěji.

„Dotoho ti nic není!“ řekl a podíval se na mě. „Já se tě taky neptal, proč máš na nástěnce fotku Breda ze třeťáku...“ řekl a ušklíbl se.

„Ty mi lezeš do pokoje!“ řekla jsem a zatvářila se ublíženě.

„Ty mi taky, takže jsme si kvid.“ řekl a zkřížil si ruce na hrudi.

„To není pravda! Jsem tu poprvé za celý život!“ dodala jsem důrazně. „A Breda do toho laskavě netahej!“ taky jsem si zkřížila ruce na prsou.

„Doslova si ho sem teď zatáhla ty. Ani jsem se o něm nechtěl bavit, ale když ti to očividně vadí...aspoň bude sranda.“ zasmál se.

„Jsi strašný debil, víš o tom?“ štěkla jsem po něm.

„A to, že si po mě teď vijela, ještě víc potvrzuje mojí teorii, že ti konverzace o Bredovi vadí. Ale proč asi?“ řekl, posměšně se usmál a nadzdvihnul obočí.

„Na to nebudu odpovídat.“ řekla jsem nakonec.

„Ani nemusíš! Protože se ti ten idiot líbí!“ rozesmál se. „To, že si divná už všichni víme, ale že klesneš až tak hluboko jsem fakt nečekal. Co na něm sakra vidíš? Vždyť je hnusnej! Okay, přiznávám, že postavu má celkem dobrou. Ani ty vlasy nejsou nejhorší, ale prostě proč? Je totálně nechutnej!“ řekl naštvaně.

„A tobě to vadí! Vadí ti, že se mi líbí! A jsou tu jen dvě vysvětlení. První, míň pravděpodobné, je to, že se o mě prostě bojíš. To druhé je to, že prostě a jednoduše žárlíš!“ zařvala jsem na něho.

„Žarlím? Proč...proč bych měl žárlit? Jakože na Breda? Že se ti líbí? A proč jako? Řekni, co bych z toho měl?“ řekl. Snažil se mluvit klidně, ale znělo to trochu nervózně.

„Pane Bože! Já mám právu! Ty na něho fakt žárlíš! Ale proč? Proč ne něho žárlíš, když mě tak strašně nenávidíš? Ledaže, ledaže by to byla přetvářka...ve skutečnosti mě máš rád, ale bojíš se si to přiznat a tak to řešíš tím, že mě šikanuješ a zerorizuješ, aby sis ke mě vybudoval otvor! Asi chceš aby se mi líbil někdo jiný co?!“ řekla jsem a podívala jsem se na něho.

Stál tam s pootevrenou pusou. Jeho modré oči zářili. Blond vlasy měl rozcuchané. Bílé triko s krátkým rukávem měl zastrčené v černých džinech. Nevěděl, co říct. V jeho očích se odrážel strach. Proč strach? Čeho se bojí?

„Radeji se vrať dolů za svými super kamarády a plánujete, jak mi znicit život.“ dodala jsem nakonec ze slzami v očích a vydala se ke dveřím z jeho pokoje.

„Ne počkej! Prosím potřebuju s tebou mluvit.“ řekl když jsem procházela kolem něj. „Oni tu už stejně nejsou. No tak prosím.“ naléhal.

Zakroutila jsem hlavou a pokračovala směrem ke dveřím. Nechtěla jsem ho už ani vidět.

„Tohle...ty, já, oni. To už nespravíš. Totálně si to posral! Už na to nemám jasný?! Už prostě dál nemůžu! Až se vrátí Peter, tak mu to všechno řeknu. Ne proto, aby si měl problém, ale protože už jsem fakt na dně svých možností! Chápeš to? Chápeš, do jaký pozice si mě dostal?!“ slzy mi už tekly proudem po tvářích, „Nechápeš...ty nikdy nepochopíš, jak se asi můžu cítit...“ zakroutila jsem hlavou a zase se k němu otočila zády a namířila ke dveřím vedoucích na chodbu.

„Peter není můj táta...“ řekl nakonec.

...