Nevlastní bratr

~13~

Zavřela jsem pokojové dveře a sedla si na postel.

Co se to sakra děje? Vím, že se lidi mění, ale takové změny, jakou on plánuje, není nikdo schopný. A co ode mě čeká? Že ze dne na den budem super sourozenci a všechno bude zalité sluncem? Doteďka jsem se na něho bála sotva podívat a teď chce, abych...abych...co po mě vůbec chce? Aby jsme si hráli na super rodinu? Jo zní to fajn, ale pohádkám jsem přestala věřit asi když mi bylo osm, takže sorry, ale prostě to nejde!

...

Asi po půl hodině usilovného přemýšlení nad tím, co všechno mi dneska Jack řekl, jsem se alespoň trochu vzpamatovala a dala se do svojí normální večerní rutiny.

...

Vyvalila jsem se na postel, vzala si notebook a zapnula zase nějaký náhodný film na Netflixu. Film jsem ale stejně moc nevnímal, protože mi pořád vrtaly hlavou Jackova slova.

Když film skončil, zaklapla jsem netbook a šla spát.

…

Něco málo před druhou ráno jsem svoje snažení se o spaní vzdala a rozhodla se, že se půjdu něčeho napít.

Vylezla jsem z pokoje a byla překvapená, že v kuchyni svítí světlo. Sešla jsem schody a upřela svůj pohled na Jacka, který stál zády k lince a dlaněmi se o ní opíral.

„Taky nemůžeš spát?“ zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou a vydala se jeho směrem.

Sáhla jsem do poličky a vytáhla skleničku, kterou jsem až po okraj napustila studenou vodou. Opřela jsem se stejně jako on a napila se.

V kuchyni bylo ticho.

„Nikki já, mrzí mě, jak jsem se k tobě choval. Nebylo vůči tobě fér, že jsem si na tobě vyvíjel můj vztek. Mrzí mě to. Vím, že to nejde vzít zpátky, ale byl bych rád, kdyby se to všechno dalo dohromady a bylo by to fajn.“ dodal nakonec a podíval se na mě zoufalým pohledem.

Neodpověděla jsem.

V kuchyni se zase rozléhalo hrobové ticho.

„Pamatuješ, kdy jsme se vyděli poprvé?“ zeptala jsem se ho a usmála se.

„Jak to souvisí?“ nechápal.

„Nesouvisí. Tak pamatuješ nebo ne?“ řekla jsem a otočila se na něj.

„No jo. Bylo to na té rodinné večeři. Ty jsi na sobě měla černé rifle a bílou mikinu. Tvoje máma měla černé šaty s malou kabelku. Ta večeře byla celkem fajn...proč se ptáš?“ povídal stále nechápavě.

„To ale nebylo poprvé, kdy jsme se vyděli.“ řekla jsem s úsměvem na tváři.

„A kdy to bylo poprvé?“

„Bylo mi asi sedm a s mámou jsme šli na procházku. Já jela na takovém růžovém kole, které jsem dostala k šestým narozeninám a máma šla vedle mě. Snažila jsem se jet co nejrychleji, ale najednou jsem ztratila rovnováhu a z kola jsem spadla.“ řekla jsem a pokračovala. „Přišel ke mě kluk, mohlo mu být tak devět. Měl úplně zlaté vlasy a jasně modré oči. Klekl si ke mě na zem a začal mě utěšovat. Utřel mi slzu, která mi tekla po tváři a postavil na nohy. Dovezl moje kolo a řekl, že nemám plakat. Že se mi odřené kolenou určitě zahojí a že mám jet dál. Hned jsem se cítila o dost líp.“ řekla jsem a podívala se na něj. „Ten kluk, kterého jsem před tím nikdy neviděla, mi dal pocit bezpečí a jistoty. Najednou jsem měla pocit, že zvládnu všechno na světě! Dodal mi odvahu Jacku!“ přistoupila jsem blíž k němu. „Ten kluk Jacku, jsi byl ty.“ řekla jsem nakonec a vzhlédla, abych mu viděla do očí.

Oba jsme se zasmáli.

„To si pamatuju, ale nedošlo by mi, že jsi to byla ty. Jak jsi přišla na to, že jsem to byl já?“ zeptal se a podíval se směrem dolů, aby on viděl do očí mě.

„Ten den, kdy jdi ode mě už odcházel, jsem se tě zeptala, jak se jmenuješ. Řekl si jen Jack, Jack King.“ řekla jsem a zasmál se.

…

Bylo asi šest ráno a já se konečně doplazila do pokoje. Lehla jsem si do postele a okamžitě usnula.

Celou tu dobu, co jsme byli dole, jsme si s Jackem povídali. Musím uznat, že to byla příjemná změna se srovnáním, že před třemi dny jsme na sebe v podstatě jen řvali.

Nakonec jsme se dohodli, že to nějak mezi námi urovnáme, ale asi ne hned. Po nějakých menších krůčcích snad jo. Nic méně dnešek byl celkem pozitivní začátek, tak doufám, že to bude jen lepší a lepší.