Nevlastní bratr

~20~

Do školy jsem díky bohu přišla v čas.

Došla jsem ke skříňkám a odemkla tu svou. Schovala jsem si do ní všechno potřebné a chtěla ji zavřít, když najednou...

*Cink*

Vytáhla jsem mobil ze zadní kapsy džínů.

Neznámé číslo - Maš skříňku s číslem 456...

Rozhlédna jsem se. Nikdo tady nebyl, vůbec nikdo. Jenom já.

Já - Možná...

Neznámé číslo - Je roztomilé, když se snažíš mě zmást, ale zapomínáš na to, že já o tobě vím všechno...úplně všechno princezno.

Už jsem chtěla něco napsat, ale najednou se přímo přede mnou zabouchly dvířka mé skříňky.

Lekla jsem se a škubla s sebou. Odtrhla jsem zrak od displeje, který jsem hned vypla. Mobil jsem pak schovala zpátky do zadní kapsy.

Pane Bože! Dnešek fakt nemá chybu!

Pronesla jsem ve své hlavě ironicky a podívala se na ty imbecily.

Nick a Lucas stali ve předu, za nima pak stali Fred a Adam, kteří byli asi o hlavu vyšší.

Nick měl blonďatohnědé vlasy a modré oči. Měl potetovanou levou ruku. Postavu měl dobrou, docela dost vysportovanou.

Lucas měl hnědé vlasy a hnědé oči. Měl hodně svalnatou postavu. Byl z nich nejmenší.

Fred byl z nich nejvyšší. Měl blonďaté vlasy a zelenomodré oči.

Adam z nich měl nejlepší postavu. Byl taky dost vysoký, jen o pár centimetrů menší, než Fred. Měl černé vlasy a tmavě hnědé oči.

Tak nějak jsem tušila, že jsou naštvání ještě z toho pátku, když jsem jim zdrhla.

Skříňku jsem zamkla s vytáhla klíčky ze zámku.

Začala jsem pomalu couvat. Asi po třech krocích jsem se otočila a rozeběhla se příč.

Můj plán na útěk ale nevyšel podle mých představ, protože asi po pěti krocích jsem ucítila, jak mě někdo chytil za zápěstí a tím pádem mě zastavil.

Otočila jsem se na něj. „Pusť mě Adame!" řekla jsem, když jsem se snažila vymanit z pevného stisku.

„Zlatíčko, dneska nezkoušej nic. V pátek ses z toho sice dostala, ale dneska ti to nevyjde." zašeptal mi do ucha a usmál se.

Do očí mi vhrkly slzy. Nutkání brečet jsem ale potlačila. Neudělám jim tu radost...

Ještě jednou jsem rukou prudce škubla, ale jediná věc, které jsem dosáhla, byla ta, že stisk na mém zápěstí ještě víc zesílil.

„Nemel s sebou kurva! Nebo to bude horší!" řekl už podrážděně Adam a táhl mě zpátky ke svým kamarádům.

I když jsem se snažila zastavit nohama, moc to nešlo.

„Nepřijde vám dost barbarské mlátit holky?! Nechcete si najít někoho, do je alespoň stejného pohlaví, jako vy?!" řekla jsem a pořád se snažila vymanit ze sevření.

„Upřímně ani ne. Ty nám bohatě stačíš princezno." usmál se Fred.

Princezno? Tak mi říká i to neznámé číslo...že by to byl Fred?

Z mého přemýšlení mě vytrhl silný naráz zády o skříňky.

Sykla jsem bolestí.

Po nárazu mi spadly neposlušné pramínky vlasů do obličeje.

Hlavu jsem měla skloněnou. Nechtěla jsem se na Adama dívat.

Adam, který mě přidržoval u skříňky, mi pramínky dal za ucho.

Zvedla jsem bradu a podívala jsem se na něj.

Adam musel být ohnutý v zádech, aby měl své oči v úrovni těch mých.

Podívala jsem se na něj výrazem, který říkal: prosím, nechte mě být.

Nevypadalo to ale tak, že by ho to nějak zajímalo.

„Tady je tvůj trest za pátek kotě!" řekl a napřáhl se.

Praštil mě tak silně, že jsem spadla na zem. Byla to ta nejsilnější facka, jaku jsem kdy dostala.

Chytila jsem se za tvář a jenom se na něj zoufale podívala.

Do očí se mi natlačily slzy a pár z nich ztékalo po mé tváři.

Když si to namířil zase ke mně, začala jsem se posouvat po zemi někam pryč. Nebylo to ale zrovna nejrychlejší.

Chytil mě za mikinu, kterou jsem měla pod krkem, a zvedl do vzduch. Znovu mě zády narazil na skříňky a spustil na zem. Napřahoval se na další ránu, když jsme najednou uslyšeli nějaké kroky.

Na pusu mi dal svou dlaň.

„Drž hubu! Jestli jenom cekneš, tak přísahám, že tě zabiju!" podíval se na mě vražedným pohledem Adam.

Teď je moje šance. Pomyslela jsem si.

Zvedla jsem nohou a vší silou mu dupla na prsty u nohou.

Nohou ucukl a nasraně se na mě podíval, ale to bylo všechno.

Začala jsem být zoufalá. Pokud se odsud teď hned nějak nedostanu, schytám pak takovou bídu, že se z toho dva týdny nevzpamatuju.

Otevřela jsem pusu a kousla ho do ruky.

Ruku ze mě sundal a sykl bolestí.

To je ten moment!

Rychle jsem ho odstrčila rukama a vyběhla pryč. Běžela jsem tak rychle, jak mi to moje tělo umožňovalo.

Ohlédla jsem se, abych věděla, jak daleko jsou. Byli kousek za mnou.

Rychle jsem se podívala před sebe a...kdo to sakra je?

Vší silou jsem vrazila do nějakého kluka. Oba dva jsme se skáceli na zem.

„Promiň, já nechtěla...já..." to je Bred? Totálně jsem ztuhla.

„Jo, to je dobrý. Ty vole, to byla rána..." řekl a usmál se na mě.

Rychle jsem se podívala přez rameno. Zastavili se. Něco mi naznačili rukou, ale pak odešli.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Bred.

„Co? Jo, já...jo jsem v pohodě. A ty? Moc se ti omlouvám, nechtěla jsem. Já jen jsem zdrh...teda chci říct, že jsem spěchala na hodinu a nevšimla jsem si tě. Promiň." řekla jsem a trochu se usmála.

„Jo, to je v pohodě. Mohlo být hůř." řekl, když se stavěl na nohy.

Natáhl ruku před sebe, aby mě zvedl na nohy. Ruku jsem mu podala.

„Ty jsi Nikki. Nikki Parkerová. Sestra Jacka Parkera ne?" řekl a usmál se na mě.

„Jo...jsem. A ty jsi Bred. Bred Nelson. Že ano?" zeptala jsem se ho.

„Už to tak bude!" řekl a zasmál se.

„Děkuju, že jsi mě..." začala jsem větu, ale sprostě mě přerušil školní zvonek.

„Promiň, ale už musím jít." řekla jsem nakonec a otočila se k odchodu.

„Počkej!" zavolal na mě. „Nedala bys mi telefoní číslo?"

...

___________________________________________

Ahojky!🥰

Další kapitola za náma...doufám že se líbí a bavila vás. Když tak pište, co se vám nelíbilo, nebo co by jste popřípadě chtěli, aby se stalo. Pokud to bude nějaký úctyhodný nápad, možná ho později zapracuju do příběhu.😏😝

♥️I love you♥️
XOXO