Nevlastní bratr

~14~

*o tři týdny později*

Naše sbližování s Jackem jde nakonec líp a rychleji, než jsem čekala. Už to začíná vypadat, jakoby jsme byli opravdový sourozenci, což je fajn. Ve škole je teď už všechno v pohodě a doufám, že to tak i zůstane.

Když Jack svým úžasným kamarádům řekl, jak to teď bude, moc se jim to nelíbilo. Totálně se pohádali a myslím, že se i poprali. Jack sice řekl, že mu to je jedno, ale podle mě pěkně kecá. On se s nimi bavil už na základce a pak šli spolu i na střední, takže ho to podle mě hodně štve.

...

Peter se ze služební cesty vrátil před dvěmi týdny. S Jackem jsme se dohodli, že to, co se mezi náma stalo, ať už to dobré, nebo to špatné, necháme zatím jen mezi námi.

…

Jack se dneska vrátil ze školy totálně naštvaný. Tak extrémně praskl vstupními dveřmi, že jsem málem dostala infarkt.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho.

„Na tom nezáleží...“ zakroutil hlavou.

„Ale jo, záleží, ale jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš.“ řekla jsem nakonec.

„Vlastně to tak trochu souvisí s tebou, takže bys to asi měla vědět.“ dodal a oběma rukama si prohrábl vlasy. „Klukům strašně vadí to, že jsme se najednou udobřili. Mám pocit, že můj proslov o tom, jak debilně jsme se chovali, je moc nezaujal. Netuším, jak to máma řešit, protože oni nevypadají, že by s tím chtěli přestat. Chápeš?“ řekl a podíval se na mě.

„Cože? To nemůžou myslet vážně! A-ale uděláš s tím něco, že jo?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, ale nevím, jestli to zabere.“ řekl a odešel.

…

Celý večer jsem nemyslela na nic jiného, než na to, co všechno ti blbečci mají v plánu. Už prostě dál nemůžu! Netuším, jak dlouho to vydržím snášet. Prostě netuším. Netuším, jestli to bude horší, než před tím, nebo lepší.

...

Vrhla jsem se na svou večerní rutinu a pak šla spát. Dneska večer jsem neměla ani náladu na žádný film. Chvíli jsem se převálcovala v posteli, ale pak jsem konečně usnula.