Nevlastní bratr

~17~

Ráno jsem vystřelila z postele.

„Sakra! Já nestíhám! Zaspala jsem!“ hulákala jsem přes celý pokoj.

Začala jsem zmateně pobíhat tam a zpátky a hledat věci, co potřebuju. Rychle jsem se podívala na hodinky. Bylo 7:45. Normálně vztávám v 6:30!

Asi jsem svým pobíháním tam a zpátky vzbudila Jacka, který vtrhl do mého pokoje.

„Co sakra blbneš?!“ řekl důrazně a ještě rozespalý se na mě podíval.

„Zaspali jsme! Dělej, obleč se, nebo to nestihneme! Kvůli tvým super kamarádům už mám až moc zaměstnaných hodin, takže pohni kostrou!“ zavřeštěla jsem na něj aniž bych mu věnovala jediný pohled.

Nasoukala jsem se do černých džínů a hodila na sebe bílí svetr. Šla jsem rychle udělat raní hygienu a pak vyběhla z koupelny.

Jack byl vyvalený v mojí posteli.

„Dělej něco, nebo jdu bez tebe!“ zařvala jsem, když jsem se snažila nanést si na rty vrstvu výrazně červené rtěnky.

„Dneska máme sobotu zlatíčko.“ řekl s klidem a sarkasticky se zasmál. Potom zabořil hlavu do polštáře.

Okamžitě jsem se zastavila a stála tam jako solný sloup. Hodila jsem po něm vražedný pohled a on asi ucítil, že se na něj dívám, tak se na mě taky podíval a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila, i když je pravda, že ten můj byl trochu míň upřímný.

...

Věděla jsem, že teď už stejně neusnu, a tak to nemělo cenu ani zkoušet. Převlékla jsem se do nějakých tepláků a trika a vyhnala Jacka z mého pokoje, potom jsem si sedla za notebook.

Chtěla jsem udělat jednu slohovku, co máme tento týden odevzdat, ale všimla jsem si nějaké zprávy, co mi přišla.

Neznámé číslo - Ahoj princezno, jak se máš?

Co to sakra? Kdo by to mohl být? Nemám žádné kamarády, na všechny lidi z rodiny mám telefoní číslo, takže kdo to sakra je? S nikým si nikdy nepíšu. Maximálně s Jackem a Peterem.

Chvíli jsem nad tím nepřemýšlel a nakonec klikla na tlačítko blokovat.

Jako sorry, ale nepotřebuju, aby mi do toho všeho, co se mi děje, psal ještě nějaký úchylák. Jako kdybych toho už tak neměla nad hlavu.

Začala jsem dělat tu slohovou práci k jedné knížce. Jmenuje se Stařec a moře. Knížku už jsem měla přečtenou, a tak stačilo napsat jen tu práci.

Se slohovkami nemám většinou problém a tohle fakt nebyla výjimka. Všechno by šlo úplně dokonale, kdyby mě pořád nevyrušoval ten zvuk, který vám oznamuje, že máte novou zprávu.

Po asi 20 minutách mé práce, mi přišli čtyři oznámení! Jakože není to nějak extra hodně, ale když se potřebujete soustředit, není to zrovna dvakrát příjemné.

Na počítači jsem tedy zase zapla zprávy a podívala se, kdo mě tak urputně shání. Zase nějaké neznámé číslo?!

Neznámé číslo - Tak fajn, očividně si umíš i hrát, ale já se tak lehce nevzdám. Dobře si rozmysli, jestli mě tentokrát ZASE zablokuješ, nebo ne!

Neznámé číslo - A můžeš mě laskavě přestat ignorovat?

Neznámé číslo - Halooo, zlatíčko!

Neznámé číslo - Dobře, dělej jak myslíš!

Co to má jako znamenat? Nakonec jsem mu odepsala.

Já - Kdo jsi?

Neznámé číslo - Nikdo, ale zároveň někdo...

Já - A co po mně chceš?

Neznámé číslo - Pro začátek bude stačit, když mě nebudeš ignorovat...

Já - No já právě nemám čas. Narozdíl od tebe nepíšu náhodným lidem na internetu, jako nějaký úchyl! Právě mám dost napilno, takže nazdar!

Neznámé číslo - Já ale přesně vím, co teď děláš...vím o tobě víc, než kdokoli jiný...

„Kdo to do prdele je?!“ řekla jsem si frustrovaně.

Tentokrát jsem bez sebemenšího zaváhání klikla na tlačítko blokovat a vypla si na notebooku zvuk. Pak jsem se vrátila ke slohové práci.

…

Ten člověk se mi pak už neozval. Nebo o tom zatím nevím. Asi jsem ho odradila.

Nicméně jsem slohovku dopsala a musím říct, že jsem fakt spokojená.

Zaklapla jsem notebook a sešla schody do kuchyně.

Na lince ležel vzkaz od Petera.

Jsem v práci. Postarejte se o sebe a zkuste se nepozabíjet. Vrátím se pozdě večer, nebo zítra ráno.

- Peter

To pro něj bylo celkem typické. Jenom jsem zakroutila hlavou a šla si udělat snídani.

...