Nevlastní bratr

~12~

„Peter není můj táta...“

Zastavila jsem se.

„O čem to zase mluvíš?“ otočila jsem na něj hlavu.

„Peter není můj táta...teda ne biologický. Jsem adoptovaný.“ řekl nakonec a pohled upřel ke svým nohám.

Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co mám říct. Otočila jsem se celá. Stála jsem s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. On brečel. To bylo poprvé, co jsem ho viděla brečet.

„Jacku já...to jsem nevěděla.“ pořád jsem byla naštvaná, ale svědomí mi říkalo, že bych mu měla pomoct. „Jestli si chceš o něčem promluvit, tak můžeš...“ dodala jsem nakonec a přistoupila blíž.

…

Převlékla jsem se do suchých věcí a vrátila se k němu do pokoje.

Seděli jsme u něj na posteli. On mluvil a já poslouchala. Mluvil o svoji biologické rodině. O tom, jak se dostal do dětského domova a o tom, jak ho Peter adoptoval.

„Jednoho dne jsme všichni odjeli na výlet. Bylo mi 6. Jeli jsme po dálnici. Bylo po dešti, takže silnice dost klouzala. Táta, on vjel do zatáčky, ale z lesa vyskočila srna a on strhl volant. Narazili jsme do stromu. Na místě byli tři mrtví...jen já to přežil...“ dodal smutně.

„Promiň, ale tři? Vždyť jste byli jen tři ne?“ zeptala jsem se opatrně.

„Mama, táta a moje sestra. Byly jí 4 roky.“ vysvětlil mi.

„Nejprve jsem se přestěhoval ke své tetě a strejdovi, ale ti mě úplně v lásce neměli, tak mě dali do děcáku. Tam jsem strávil další dva roky. Naučil jsem se tam to, že jsem na všechno sám. Nemohl jsem se na nikoho spolehnout. Když si mě dobírali starší kluci, nikdo mi nepomohl. Časem jsem se naučil si všechno obstarávat sám. Během toho, co jsem byl v děcáku, jsem se strašně uzavřel do sebe. Už jsem nebyl takový ten hodný chlapeček. Po nějaké době přišel Peter. Bylo mi skoro 9. Nakonec si mě osvojil a adoptoval. Měl jsem něco málo přes 15, když Peter přišel s tím, že si našel přítelkyni. Potom jsme se sestěhovali, a já nějak neuměl přejít to, že mám mít zase sestru. Nebyl jsem na to připravený...proto jsem se k tobě choval tak hnusně. Vím, že se to nedá omluvit, ale prostě bylo to tak. Nemám žádnou dobrou omluvu. Řekl jsem ti to na rovinu a vím, že to mé chování nějak neomlouvá. Pochopím, když už se mnou nikdy nebudeš chtít mluvit, nebo to řekneš Peterovi...“ dodal nakonec.

Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co mu mám na tohle říct. Už jsem na něj neměla takový vztek, jako před čtvrt hodinou. Chtěla jsem mu říct, že to chápu a že se nezlobím za to, jak se ke mě choval. Jack ale ještě neskončil.

„Jo a měla si pravdu. Jsem fakt debil a osina v prdeli a kretelén a nevím co všechno. Na Breda nežárlím. Spíš mi jde o to, že je to hajzl a nechci, aby ti někdo ublížil. Vím, že jsem ti s klukama ubližoval asi rok s půl v kuse, ale mělo to svůj důvod. Nečekám, že ho někdy přijmeš. Ale to je teď jedno.“

„To teda není jedno! Proč jste to dělali?“ zeptala jsem se.

„Snažil jsem se tě bránit jasný?“

„Bránit? Tím, že jste mě skoro každý den zmlátili? Jako sorry, ale to nedává smysl!“ zakřičela jsem na něj.

„Jo já vím! Jenom prostě...tak fajn! Měl jsem v sobě tolik vzteku. Na to, že jsem přišel o rodinu! Na mého strýce a tetu, kteří mě šoupli do děcáku! Na celý svět! Všichni byli proti mě! A pak jsi přišla ty! Provokovala jsi mě tím, jak jsi ve všem dokonalá! Všechno, na co si sáhla, ti šlo! Potřeboval jsem si vybít zlost a ty jsi byla jediná, o kom jsem věděl, že to neřekne. Vím, že to je o de mě hnusné. Nejradši bych si za to nafackoval! Nenávidím se za to, ale jsem tu! A snažím se to napravit! Hele prostě bych byl rád, kdyby se to mezi námi urovnalo. Fakt mě moc mrzí, co jsem ti všechno udělal, ale jsem připravený udělat cokoli proto, aby se to mezi námi spravilo. Jen mi dej ještě jednu šanci.“ řekl nakonec.

„Ja bych byla taky ráda, kdyby to všechno skončilo, ale prostě co? Rok s půl v kuse mě tu terorizujete a teď chceš začít znovu? Já bych taky chtěla, aby jsme byli v pohodě, ale je to moc rychle. Jako jak si to představuješ? Jakože ze dne na den prepnu a budem dokonalý sourozenci? To prostě nejde! Za ten rok a půl jsem si k tobě vybudovala zrovna ne malý odpor a teď tě mám mýt ráda?“ řekla jsem.

„Fajn chápu! Jenom se uklidni. Vím, že to nepůjde asi hned ze dne na den, ale postupně. Jenom...prostě to chci dát zase do kupy.“

„A jak to uděláš s těma svýma super kamarády? To tam prostě přijdeš a řekneš jim: hej kluci, ode dneška necháme Nikki na pokoji, protože ji mám ve skutečnosti rád a už ji nebudem ubližovat ať se vám to líbí nebo ne! Co myslíš, že ti na to jako řeknou? Víš co, neodpovídaj, protože já odpověď znám. Pošlou tě do prdele jasný?!“ zakřičela jsem na něj.

„Jo! Teda ne! Teda jo! Sakra! Prostě jim řeknu něco takového a nepošlou mě do prdele! Prostě nemůžou...“ řekl nakonec.

„Hele, prostě si to musím nechat projít hlavou jasný? Dneska je stejně už pozdě, takže dobrou asi...“ zakončila jsem konverzaci a odešla do svého pokoje.

...