Nevlastní bratr

~10~

Nemůžu uvěřit tomu, že ti idioti zamkli všechny dveře, kterýma bych se mohla dostat zpátky dovnitř!

Celý barák jsem obešla asi pětkrát a zkontrolovala všechny dveře a okna, kterýma bych se mohla dostat dovnitř a nic! Všechno je zavřený! Asi tu umrtnu, protože mám pocit, že mi je větší zima než předtím!

Nehodlám se ale vzdát! Dala jsem se znovu na průzkum kolem domu, ale tentokrát jsem se nedívala jenom po dveřích a oknech v přízemí, ale dívala jsem se hlavně do druhého patra.

Bingo! Vidím otevřené okno v jednom z horních pokojů. A hned vedle baráku stojí strom, po kterém bych se mohla teoreticky vyškrábat až k tomu oknu. Co to je ale za okno? Doufám, že to není...je! To je okno, které má Jack v pokoji! To si že mě děláš prdel ne?!

…

Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla, že na pravidla kašlu a prostě do jeho pokoje vlezu. Jako sorry, ale nehodlám tady venku umrznout!

Opatrně jsem vylezla po stromu a stoupla si na takovou mohutnější větev. Nahrnula jsem hlavu, abych viděla přez kmen, a zaměřila se na svůj cíl. Okno bylo vzdálené asi čtyři metry ode mě. Opatrně jsem obešla kmen kolem dokola a už jsem stála na větvi, která vedla až k oknu Jacka.

Nádech, výdech. V klidu holka, to zvládneš! Řekla jsem si v hlavě povzbudivým tónem. Rukou jsem pustila kmen, kterého jsem se držela a začala balancovat na větvi. Prvních pár kroků bylo v pohodě, protože větev byla hodně mohutná, ale postupně se začala zužovat a zužovat a bylo to čím dál těžší.

Byla jsem přibližně půl metru od okna, ale taky kousek od konce větve. Okno bylo otevřené dokořán, takže hodně místa na tom abych tam vlezla. Opatrně jsem natáhla ruce a chytla se parapetu. Natáhla jsem se, že vlezu do okna, ale tepláky se mi zachytily o větev. Škubla jsem nohou, abych tepláky uvolnila, ale ztratila jsem rovnováhu a nohy mi sklouzly z větve. Vysela jsem za ruce pověšená na parapetu. V životě jsem se tak pevně něčeho nedržela. Chtěla jsem začít volat o pomoc, ale nechtěla jsem, aby ti blbečci věděli, že se pomalu ale jistě dostávám do baráku.

...

Ani netuším jek, ale nějakým zázrakem jsem se vyškrábala nahoru a vlezla oknem do pokoje od Jacka. Nahlas jsem vydechla a rozhledna se.

Jeho pokoj vypadal skoro stejně jako ten můj. Byl laděný do modré a bílé. Byl naprosto totožný s tím mým, až na to, že tam, kde mám já křeslo, měl boxovací pytel.

Ani nevím proč, ale podívala jsem se na jeho stůl a potom na nástěnku, kterou měl nad stolem. Celou jsem ji projela pohledem a pak se zarazila u jedné fotky. Měl tam fotku nás dvou.

Tu fotku jsme fotili pár měsíců na to, co moje máma umřela. Byl hodně teplý letní den. Venku bylo krásně a obloha byla bez jediného mráčku.

Mám na sobě bílé triko, které mám zastrčené do modrých džínů a mám rozpuštěné vlasy. Mám skřížené ruce na prsou a že široka se usmívám. Jack má na sobě taky bílé triko a modré džíny. Pravou ruku má danou na mojí hlavě a levou má schovanou v kapse. Taky se usmívá. Jeho modré oči září. Oba dva vypadáme šťastně.

Zmateně jsem si tu fotku prohlížela. Proč by tu měl fotku nás dvou, když mě tak strašné nenávidí? Nedává to smysl...

Z rozjímání mě vyrušilo ostré světlo, které se rozsvítilo v pokoji...a sakra!

…